Středem vašeho psaní jsou vztahy mezi muži a ženami. Proč jste si tohle téma vybrala?

Protože vztahy mezi muži a ženami nejsou jednoduché. A protože to je zkrátka skvělé téma. Je o komunikaci. Pokud máte vztah, zjistíte, jak se postupně proměňuje to, jak spolu mluvíte, jak se navzájem vnímáte, a když řeknete jednu věc, víte, že to může znamenat i něco úplně jiného. O tom píšu. Představa o nekomplikovaném životě s mužem je kniha o vztazích mezi ženami a muži a o tom, co si nejsou schopni navzájem říct.

Hlavní hrdinka knížky se jmenuje Susanne, pracuje jako uklízečka v nemocnici a má trochu problémy v komunikaci s přítelem, spisovatelem Kimem. Je trochu slabá, neumí někdy vyslovit přesně to, co by chtěla říct. Naučí se to až od těhotné kamarádky Ester, která se k nim nečekaně nastěhuje. Jenže její přítel mezitím umře. Takže to je docela smutný příběh.

A také velmi filmový. Neláká vás psaní scénářů?

Ne. Mě zajímá literatura, ne drama nebo film, i když román Představa o nekomplikovaném životě s mužem byl právě zfilmován a sama při psaní používám filmové metody.

Jak?

V pozorování a popisování povrchu věcí. Zajímá mě právě pozorování a nejvíce pak zachycování toho, co se děje pod povrchem. Nejde mi psaní nějakých velkých příběhů.

A co tedy?

Někdy mě napadne, že píšu proto, že vůbec nerozumím světu. A psaní je způsob, jak tomu přijít na kloub. Nepíšu proto, že si myslím, že bych o světě věděla víc než někdo jiný. To rozhodně ne. Píšu o všech pocitech ukrytých za banálními, všedními řečmi. Zajímá mě to, jak spolu lidé komunikují, ale nejde mi ani tak o to, co si říkají, jako spíše o to, co si neříkají.   Co se děje někde za tím nebo pod tím. Nepíšu tak moc o pocitech, velkých myšlenkách. Spíše popisuju jen to, co se děje. A čtenář si příběh sám dopisuje. Tuhle metodu psaní zavedl Hemingway a sama takové knihy ráda čtu. Také proto mám ráda jednoduchý jazyk a nepoužívám mnoho slov.

Vaše psaní působí nejen minimalisticky, ale také velmi lehce. Píše se vám tak?

Víte, já ve skutečnosti nemám moc ráda slova... Možná mé knížky vypadají lehce napsané, ale tak tomu úplně není. Hodně pracuju se stavbou příběhu. A mám s tím i hodně problémů - když někdy vyhodím jedinou větu, všechno se může zřítit. Je to i tím, že mě zajímá, kolik různých významů může mít jediná věta nebo jediné vyslovené slovo.

Váš poslední román se jmenuje Rodby-Puttgarden. Odehrává se na trajektu mezi dánským a německým městem. Je také o vztazích mezi muži a ženami?

Ne, je o dvou ženách bez mužů. Jsou to sestry, obě pracují na trajektu a vůbec nic se nestane.

Vůbec nic?

Tedy, stane se toho hodně. Jezdí sem a tam, pracují, čtou si časopisy, jedí sušenky. A když se rozhodnou někam si na pevnině vyrazit, nikdy to nevyjde. Všechny hospody jsou zavřené, všechny vlaky jim ujely.

Vy jste na trajektu sama pracovala jako prodavačka.

To je pravda. Vyrostla jsem na jihu Dánska v místě, kde každý pracuje na lodích. Moje máma prodávala na trajektu parfémy stejně jako potom já, sestra tam pracovala jako servírka. A pak jsem odjela do Kodaně, abych se stala spisovatelkou.

Je lehké uživit se v Dánsku psaním knih?

Jednoduché to není. Já měla štěstí. Po druhé knize jsem získala tříleté stipendium. Mohla jsem se psaní plně věnovat a nemusela jsem chodit do práce. Je skvělé, že taková podpora autorů v Dánsku existuje.