Černošský ragtimový král se touto operou chtěl prosadit ve světě "umění bílých mužů" a na její kompozici je to znát. Takřka v ní opustil to, co mu bylo nejvlastnější, a pokusil se o operu podle evropského vzoru. Výsledkem je hudební i žánrová všehochuť, jež připomíná jak evropskou operetu, tak i americký muzikál.

Oslava vzdělání

Joplinovo vlastní libreto je prostou historkou o černošské dívce Treemonishe, která díky vzdělání vyvede černošský lid z bludů a pověr. Jednoduchá pohádka s dobrým koncem má silné osvětové, vzhledem k době vzniku křesťansky moralizující poselství. Přesto obsahuje jisté racionální jádro právě v akcentu na vzdělání, jež je i dnes jedinou cestou, která snad může třetí svět vyvést z bludného kruhu etnických nenávistí, nemocí a hladomorů.

Joplinova hudba je nejpůsobivější tam, kde se skladatel drží svých zkušeností s ragtimem i duchem spirituálů a gospelů, tedy především ve sborových číslech. Režisér Jaroslav Gillar vsadil na hravý charakter opery a jeho inscenace je tak trochu divadlem na divadle, kde se obuřinkovaný a oslamáčkovaný orchestr zdraví se zpěváky a občas se trochu špacíruje po scéně, kde z členů sboru a baletu vznikla s chutí a energií tančící a zpívající muzikálová company a kde to celé od klavíru diriguje Vojtěch Spurný, který si klidně sedne na zem mezi zpěváky při mužském sboru sběračů bavlny.

Režie bez nápadu jde místy proti textu

Celé to tak trochu připomíná country slavnosti po česku, zvláště když režisér rezignoval na černé tváře zpěváků a oblékl je do kostýmů ve stylu televizní doktorky Quinnové. I lze pochopit, že se Gillarovi nechtělo do - u nás vždy trochu trapné - hry bílých na černé, přesto působí běloši v této hře o emancipaci amerických černochů trochu matoucím dojmem. Snad si inscenátoři mohli potrápit hlavu s nějakým nápaditějším řešením.

Ostatně režie se s textem někdy i citelně rozchází - nejvíce v závěru, kdy Treemonisha udílí pokyny k "pomalému tanci", ale její přátelé jakoby bez zájmu postávají kolem ní, přestože jí ještě před chvílí slibovali, jak ji budou poslouchat. Až nechtěně komicky vyznívá scéna, kdy se zlý kouzelník a jeho pomocník nechají zastrašit Remusem, ačkoli jejich "domorodé" kostýmy si mohou s jeho převlekem za strašáka podat ruku.

Nic objevného

Spurný nastudoval Treemonishu s pochopením a citem, zpěváci v čele s Hanou Jonášovou v titulní roli zpívali dobře, všichni vypadali radostně, ale veškeré úsilí nedokázalo pomoci slabému dílu, které má snad půvab pro americké publikum jako obrázek z jejich historie, ale v našich poměrech jen dokazuje, že prvním, kdo dokázal geniálně prolnout afroamerickou hudbu s evropskou operou, byl George Gershwin.

Scott Joplin: Treemonisha. úprava, instrumentace a dirigent: Vojtěch Spurný, režie Jaroslav Gillar, scéna Werner Hutterli, kostýmy a masky Helena Dubová, choreografie Pavel Šmok, česká premiéra 17. 5. 2003, Státní opera Praha