Druhá série SuperStar skončila loni v červnu, ale vy - třetí v pořadí - své album vydáváte až nyní, jako jedna z posledních finalistů. Proč jste tak dlouho otálela?

Ale já vůbec neotálela. Vzhledem k tomu, že je to autorská deska, musela jsem projít určitým vývojem, abych ji vůbec dokázala nahrát. Když skončila soutěž, měla jsem v šuplíku pouze motivy. Od nich se šlo přes demosnímky až k samotnému nahrávání, což byla dlouhá cesta.

Autorskou desku nahrál snad jen Petr Bende, ostatní ze SuperStar brali částečně nebo úplně odjinud. Byla to otázka odvahy?

Měla jsem štěstí, protože Petrova deska uspěla a navíc jsem poznala producenta Milana Cimfeho. Slyšeli nějaké mé motivy a dokopali mě k tomu, ať autorskou desku udělám. Dodali mi odvahu, kterou jsem neměla. Texty jsem například původně psala v angličtině. Díky impulsu od nich jsem začala psát česky, takže vyjma dvou vznikly v posledním půlroce.

Album je hudebně nesmírně barevné. To je záměr?

Věděla jsem, že má-li být dobré, nemůže být postaveno na jediném stylu. Jako zpěvačka se nechci nudit ani v rámci jedné písničky, natož celého alba. Mám ráda změny a ironii. Nemusela jsem to vymýšlet, šlo to přirozeně. S Milanem Cimfem jsme se také snažili pozvat do studia co nejvíce hostů, aby byla deska živá. Nejčastěji nám pomáhal Petr Bende, který se pod ni výrazně podepsal.

Dokázala byste desku charakterizovat jediným slovem?

Náladová. A to v hudbě i v textech.

Kde se to ve vás vzalo?

Možná jsem toho dost prožila a muziku dělám proto, že mám co říct. V hudbě jsem našla určitou spásu v tom, že si skládáním i textováním v hlavě spoustu věcí urovnám. Všechno si do detailů prožívám.

Jako textařka máte zajímavý jazyk, pohráváte si se slovíčky a situacemi...

Vy se mě asi budete chtít zeptat, jestli čtu, a já vám musím říct, že mě to mrzí, ale že nejsem člověk, který by četl. Nemám na to buňky, nevydržím u toho. Spíš ráda pátrám po souvislostech. Písničku Bárka například inspirovaly řecké báje a pověsti. Pečlivě jsem si sehnala informace o božstvu, které v písni jmenuji. Záleží mi na tom, aby mé texty dávaly smysl.

Takže si v nich lze najít konkrétní věci?

Deska je má výpověď, která jde především přes texty. Každý si v nich může všechno najít, ale může se stát, že neobjeví nic. Je to individuální. Ráda píšu v symbolech. Milovala jsem psaní v angličtině, protože lidé často nevěděli, o čem vlastně píšu. Vyhovovalo mi to, jelikož texty byly opravdu velice osobní. Postupně jsem zjistila, že se dá psát v osobní rovině i v češtině a že intimní věci lze schovat pod mnohoznačnost symbolů.

Kluci z Divokýho Billa tohle ovládají skvěle. Napsali například písničku o heroinu a všichni si myslí, že je o lásce.

Neoddiskutovatelně je ve vašich textech spousta ironie, někdy i prvky černého humoru...

Občas je to schválně, občas proto, že už mám od dané situace odstup, a někdy je ta ironie cílená, v podstatě taková maska.

Představíte písničky z desky také na koncertech?

Už teď v květnu bychom s kapelou měli mít nějaké koncerty a festivaly. 17. května pokřtíme album v pražském klubu Retro. Ve skupině jsou vynikající muzikanti a já nemám ambice působit na lidi jako zpěvačka s partou nájemných hráčů. Chtěla bych, aby se každý z nich projevil také jako sólista, čemuž koncertní program přizpůsobíme.

Jste ambiciózní?

To má víc podob. Jestli myslíte, že chci vyhrát nějaké soutěže a být slavná, tak takhle ambiciózní nejsem. Když se ale zeptáte, jestli chci dělat muziku po svém, odpovím, že ano. To je má ambice. Nebrat to tak vážně.