Al Dhábba: Hudbou si v hlavě spoustu věcí urovnám

Ale já vůbec neotálela. Vzhledem k tomu, že je to autorská deska, musela jsem projít určitým vývojem, abych ji vůbec dokázala nahrát. Když skončila soutěž, měla jsem v šuplíku pouze motivy. Od nich se šlo přes demosnímky až k samotnému nahrávání, což byla dlouhá cesta.

Měla jsem štěstí, protože Petrova deska uspěla a navíc jsem poznala producenta Milana Cimfeho. Slyšeli nějaké mé motivy a dokopali mě k tomu, ať autorskou desku udělám. Dodali mi odvahu, kterou jsem neměla. Texty jsem například původně psala v angličtině. Díky impulsu od nich jsem začala psát česky, takže vyjma dvou vznikly v posledním půlroce.

Věděla jsem, že má-li být dobré, nemůže být postaveno na jediném stylu. Jako zpěvačka se nechci nudit ani v rámci jedné písničky, natož celého alba. Mám ráda změny a ironii. Nemusela jsem to vymýšlet, šlo to přirozeně. S Milanem Cimfem jsme se také snažili pozvat do studia co nejvíce hostů, aby byla deska živá. Nejčastěji nám pomáhal Petr Bende, který se pod ni výrazně podepsal.

Náladová. A to v hudbě i v textech.

Možná jsem toho dost prožila a muziku dělám proto, že mám co říct. V hudbě jsem našla určitou spásu v tom, že si skládáním i textováním v hlavě spoustu věcí urovnám. Všechno si do detailů prožívám.

Vy se mě asi budete chtít zeptat, jestli čtu, a já vám musím říct, že mě to mrzí, ale že nejsem člověk, který by četl. Nemám na to buňky, nevydržím u toho. Spíš ráda pátrám po souvislostech. Písničku Bárka například inspirovaly řecké báje a pověsti. Pečlivě jsem si sehnala informace o božstvu, které v písni jmenuji. Záleží mi na tom, aby mé texty dávaly smysl.

Deska je má výpověď, která jde především přes texty. Každý si v nich může všechno najít, ale může se stát, že neobjeví nic. Je to individuální. Ráda píšu v symbolech. Milovala jsem psaní v angličtině, protože lidé často nevěděli, o čem vlastně píšu. Vyhovovalo mi to, jelikož texty byly opravdu velice osobní. Postupně jsem zjistila, že se dá psát v osobní rovině i v češtině a že intimní věci lze schovat pod mnohoznačnost symbolů.

Kluci z Divokýho Billa tohle ovládají skvěle. Napsali například písničku o heroinu a všichni si myslí, že je o lásce.

Občas je to schválně, občas proto, že už mám od dané situace odstup, a někdy je ta ironie cílená, v podstatě taková maska.

Už teď v květnu bychom s kapelou měli mít nějaké koncerty a festivaly. 17. května pokřtíme album v pražském klubu Retro. Ve skupině jsou vynikající muzikanti a já nemám ambice působit na lidi jako zpěvačka s partou nájemných hráčů. Chtěla bych, aby se každý z nich projevil také jako sólista, čemuž koncertní program přizpůsobíme.

To má víc podob. Jestli myslíte, že chci vyhrát nějaké soutěže a být slavná, tak takhle ambiciózní nejsem. Když se ale zeptáte, jestli chci dělat muziku po svém, odpovím, že ano. To je má ambice. Nebrat to tak vážně.