Do jaké míry se předoklad naplní, ukáží až dojmy z hostování Kurta Masura a "jeho" Francouzského národního orchestru, kteří by mohli Američany ještě předčit. Nicméně už teď je jasné, že sanfranciské těleso nezklamalo a poskytlo festivalovým návštěvníkům báječné zážitky.

Orchestr je specialistou jak na americké, tak i ruské autory, kteří s tímto tělesem úzce spolupracovali a někdy tu svá díla i premiérovali. Jejich páteční koncert byl proto takřka ruský. Naprosto strhujícím způsobem zahráli svitu z Prokofjevova baletu Romeo a Julie, která hýřila barvami, rytmy i precizností. V Čajkovského Svitě č. 3 G dur už takovou koncentrovaností neoplývali, možná i proto, že toto dílo nepatří mezi vrcholy v jeho tvorbě. Zato přídavek ze Stravinského Svěcení jara zvedl posluchače ze sedadel.

Barbara Bonney zazářila

Jedinou americkou skladbou večera byl písňový cyklus přímo od dirigenta Tilsona Thomase Poémy Emily Dickinsonové, docela zajímavé a "poslouchatelné" soudobé dílo, jehož nejvyšší devizou byla ovšem interpretka. Slavná sopranistka Barbara Bonney z něj svým úchvatným, až nadpozemsky čistým přednesem učinila nezapomenutelnou záležitost.

Dojem z druhého koncertu Američanů v Rudolfinu v sobotu ještě předčil úvodní páteční úspěch. Repertoár byl tentokrát úplně americký, Thomas i na přání festivalu zařadil skladby Adamse, Stravinského a Coplanda - všechny napsané v USA. Šéfdirigent Sanfranciských symfoniků má pro ně mimořádný cit a orchestr se v nich ukázal ještě v lepší formě než v pátek.

Krátce po americké premiéře uvedli i v Praze poslední skladbu známého minimalisty Johna Adamse nazvanou Můj otec znal Charlese Ivese. Domácí autor orchestru a blízký soused (sídlí v San Francisku) tentokrát omezil minimalistickou formu a více se soustředil na prvky připomínající tvorbu zakladatele americké moderní hudby Ivese.

Mackerras vybral český program

Skvěle se poprvé v Praze uvedla 23letá americká houslistka Hilary Hahnová. Přednesem Stravinského Koncertu in D pro housle a orchestr a následujícím "paganiniovským" přídavkem prokázala nejen výbornou techniku, ale i na útlou postavu až nečekanou robustnost podání. Vrcholem večera bylo podání Coplandovy Symfonie č.3 se známými fanfárami a jediného přídavku - tance z Prokofjevova Romea a Julie. Obě skladby zvedly doslova publikum ze sedadel a Praha se loučila s Američany ovacemi ve stoje.

Z předchozích festivalových počinů zmiňme ještě čtvrteční koncert České filharmonie s dirigentem sirem Charlesem Mackerrasem v Rudolfinu k poctě 120. výročí narození bývalého šéfdirigenta ČF Václava Talicha. Jeden z mála žijících Talichových žáků Mackerras vybral český program ze skladeb skladatelů blízkých Talichovu srdci - Janáčka, Suka a Martinů.

Spojil skladby méně známé (Sukovo Fantastické scherzo) se známými (Janáčkův Taras Bulba). Vedle pianisty Emila Leichnera v Martinů klavírních Inkantacích přesvědčilo zejména dokonalé podání Tarase Bulby, pro kterého má Mackkerras veliké "slovanské" porozumění.