Celý večer načala předkapela Njorek - trio mužů, které navodilo před příchodem hlavních hvězd příjemnou atmosféru.

Värttinä dorazila opět v plné parádě a tentokrát překvapila počtem odehraných skladeb. Zřejmě drobná omluva za loňský rok, kdy skupina spěchala na interview do ČT a nemohla dopřát publiku přídavek. Se vším všudy teď předvedli asi 23 skladeb v takovém tempu, které by jim ho mohl závidět i leckterý keňský běžec.

Vokalistky Susan Ahoová a Johanna Virtanenová poskytli Novinkám krátký rozhovor.

Deník The Times napsal, že vaše nové album Miero je zcela jednoznačně vaše nejexperimentálnější album, souhlasíte s tímto výrokem?

To není úplně lehké takhle posoudit, ale dá se říci, že konkrétně v našich vokálech zcela jistě ano.

Z mnoha médií byla slyšet obrovská chvála na vaše nové album, neuvažovali jste třeba o natočení alba v anglickém jazyce? Nebo by tím vaše kapela ztratila něco ze své mystičnosti?

Oh, tak to ne, u finštiny jistě zůstaneme, ta k nám už neodmyslitelně patří.

Novináři vás označují za wagneriánské blondýnky či lesní víly, jak se k podobným přezdívkám stavíte?

(Smích)... Nám se to líbí, je to přece krásné, když vás zároveň nazývají čarodějnicemi a hned poté vílami.

Vaše uskupení je zajímavé i v tom, že jsou muži v pozadí a vy vokalistky jste neustále středem pozornosti vepředu. Proč to tak je?

No to snad ani nebyl záměr, bylo to asi tím, že jsme poměrně početná skupina. On je totiž problém se na pódiu nějak uspořádat a takhle to vyšlo. Nicméně dnes jistě dostanou hoši prostor zcela sami bez nás. (A to také dostali, nejdříve předvedl bubeník úžasné několikaminutové sólo a poté přišla krásná instrumentální skladba.)

Do naší země jste tímto zavítali pravidelně již třetím rokem, čemu za to vděčíme?

Ano, to je pravda. Jsme tu vždy hezky vítáni. Máme Českou republiku rádi a Česká republika má asi i ráda nás...