Hlavní obsah

O životě obyčejného Francouze od de Gaulla po Chiraka

Právo, František Cinger

Sarkastický aforismus, že člověk je menší, než je, si zvolil pětapadesátiletý respektovaný francouzský prozaik Jean-Paul Dubois jako motto románu o ohlédnutí muže zralého věku po prožitém i o úvahách, co má vlastně v životě cenu.

Článek

Hrdina se jmenuje Paul Blick, je mu čtyřiapadesát, což je onen choulostivý věk, kdy člověk balancuje mezi dvěma perspektivami. Ještě se o něco pokusit nebo začít pasivně vnímat, jak se mu "tvář pokrývá jemným povlakem stáří". Žije sám, i když se snaží udržet kontakt s oběma svými dětmi a v úsměvu pětiletého vnuka zahlédne občas rys bratra Vincenta.

Jenomže ten úsměv pokaždé zabolí. Vincent totiž zemřel v roce 1958, právě v den, kdy generál de Gaulle prosadil v plebiscitu novou ústavu Páté republiky. Vincentův život vyhasl po "banální" operaci slepého střeva, k níž se přidal zánět pobřišnice. Zhroutili se nejen rodiče, držící ho den co den v nemocnici za ruku, ale rodina jako organismus, jako zázemí. Jakoby předznamenání budoucích tragédií.

Pro českého čtenáře je válka v Alžíru tématem francouzské historie minulého století, pro hrdinu Duboisova románu to je živá rána podobající se úsměvu vnoučete, který nemá šanci potěšit. V tom je autorův styl neobyčejně působivý, kdy v kontrastech osobních a společenských prochází desetiletími dějin země pějící Marseillaisu, jejíž hrdě znějící tóny se občas promění v pěkně kakofonický randál.

První "zkušenosti" sexu byly návštěvy u rodiny Rochasových, kdy mu kamarád umožnil potají sledovat vlastní rodiče v dlouhých chvílích intimních spojení. To Blick ještě netušil, že ho Rochasova matka zasvětí jednou opravdu důkladně. Smrt J. F. Kennedyho nebo Ernesta Che Guevary pro autora není téma na politickou přednášku o rozdělení společnosti na pravici a levici, ale součástí života. A učednickými roky generace lačnící po rovnosti, svobodě, toužící vzdálit se co nejdál od "svých bohů a starých učitelů".

Jednotlivé kapitoly jsou uvedeny jmény francouzských prezidentů a délkou jejich mandátů na den přesně, aby v dalším kontrastu lemovaly Blickovu cestu studiem, armádní službou, láskou s laborantkou Marií... Soužití s Annou se proměnilo v okamžiku, kdy přišla jednoho dne domů a Paulovi oznámila: "Franco je po smrti." "A co má být?" odpověděl upřímně, nicméně s vědomím, že vlastně vždycky patřili do úplně jiného světa a soužití bylo (a bude) mesaliancí. Snad proto spolu tolik prožijí. Není v tom metafora či jinotaj?

Duboisův politický a lidský místopis včetně pádu železné opony prožitého v Temešváru, který pro úplné pochopení doplňuje "slovníček" politiků, stran a hnutí, překladatelčiny poznámky i doslov Petra Dytrta, ukazuje francouzskou politiku jako běžnou součást života, aniž se lidé musí nenávidět, vraždit a urážet, i když nikomu není dopředu dána jistota štěstí ani dlouhý knot životní svíčky.

Jenže Petru Blickovi přinesla úspěch kniha Stromy Francie, čímž získal peníze, alespoň na čas. Další téma a příležitost dalšího kontrastu. Naděje, radost střídaná další bolestí. Snad pro vědomí, že "život není nic jiného než iluzorní vlákénko, jež nás spojuje s druhými a umožňuje nám věřit, že po čas života, který považujeme za podstatný, jsme přece jen něčím byli."

Jean-Paul Dubois: Život po francouzsku, Odeon, přeložila Alexandra Pflimpflová, 288 stran

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám