Co vás vedlo k tomu spolupráci obnovit?

Redl: Bylo by zavádějící říct, že jsme se sešli po letech. Hrajeme spolu průběžně, v poslední době se vzrůstající intenzitou, a tudíž nebylo co obnovovat. Už dobu jsme se chystali nahrát další desku, ale došlo k tomu až teď. Točilo se částečně ve studiu u Samsona, ale i já mám takové detašované pracoviště a nahrávám si v něm nápady pro naši společnou desku. Pak se jelo míchat do Zlína k Viktorinovi.

Jste kapela?

Redl: Nejsme a nemáme ani žádný pevný plán. Každý má ještě jiné aktivity, kdykoli je ale volno, hrajeme spolu. Trvá to už dvacet let.

Janoušek: A protože nejsme kapela - nikdy totiž nevznikla, tak se nemůžeme ani rozpadnout.

Lenk: Vždy když uzrají písně, které k sobě patří, a máme všichni čas, jdeme nahrávat. Teď už jsme měli nashromážděný materiál na tři alba, ale všechno se k sobě nehodilo. Na albu nakonec zůstaly písničky, pod které se můžeme podepsat všichni tři.

A jak zjistíte, že už je doba zralá?

Redl: Doba je zralá vždycky, ale písně ještě nemusejí být zralé. Vhodný čas poznám podle toho, že mi z šuplat přetékají poznámky a nemám kam dávat nové. Pak je třeba se jich rychle zbavit. Zas tak velký dům nemám.

Každý máte vlastní projekty. Podle čeho poznáte, že nový nápad je určen pro vás tři?

Lenk: V tomto případě šlo o to napsat písničky s velkými, hezkými melodiemi, a texty, do kterých si můžeme vzájemně sáhnout.

Redl: Tak aby se daly i číst, nejenom zpívat. Osobně poznám nápad pro nás tehdy, když cítím, že se s ním chci klukům pochlubit.

Janoušek: Což je u mě téměř každá píseň.

Na všech vašich deskách se v textech objevuje tematika domova. Cíleně?

Redl: Je to záměr. V našich písničkách definujeme společenský prostor, ve kterém žijeme. Ta první, Zůstali jsme doma, ta se ještě obracela k tematice minulého režimu, na jehož sklonku vznikala, byť vyšla v roce 1990.

Janoušek: Druhá - Kde domov můj, byla především o závratném pocitu svobody. Že už není nikdo, kdo by nám do toho mohl mluvit. Je opravdu svobodomyslná, až ulítlá.

Lenk: Barvy domova je deska tichá. Písničková.

Nesnažíte se oslovit svět?

Redl: Tady se všichni snaží být strašně světoví a my se tomu už řadu let programově vyhýbáme. Když jsme si svět prohlédli zblízka, zjistili jsme, že tam na nás není nikdo zvědavý. Lidé, kteří se odtud odstěhovali a v Americe něco dokázali, to dokázali jako Američani. My Češi máme často takové zvláštní vnímání světa, kdy máme pocit, jak všem dáváme na frak. A se světem to nic nedělá.

Redl: Samozřejmě. V Americe jsem před deseti lety zažil situaci, kdy jsme se hádali v hospodě o to, že Jágr je Čech. Všichni nám tvrdili: "Vždyť to je přece Američan." Na náš argument, že pochází od nás, řekli: "No jo, ale tady je každý odněkud. Bydlí tady, hraje tady, tak je Američan, jako my všichni."

Janoušek: Nám už je dohromady přesně 150 let, a tak už se nikam nehrneme. Deska tomu odpovídá. Je seriózní, konzervativní, prostá, ale nikoli nápaduprostá.

Lenk: V poslední době se u nás strašně málo píší písničky. Jsou to spíš pokřiky. My jsme chtěli, aby každá věc měla dostatečně velkou melodii a silný text. Vyházeli jsme i mnohé nahrané nástrojové party, ty písně i v aranžmá jednoduchost unesou.

Proč se u nás neskládají silné melodie?

Lenk: Občas jsou, třeba Voda živá, co zpívá Langerová, to je silná melodie. Ale objeví se vždycky tak jedna za rok. To mi přijde divné.

Redl: Třeba se tvůrci stydí, mají pocit, že to ve světě nefrčí. Jsem si ale jist, že je u nás spousta autorů, kterým v hlavě hrají silné melodie. Nebo jen moc silně?

Opravdu u nás nikdo neskládá dobré melodické písničky?

Redl: Honza Nedvěd hraje pořád líbezné melodie, ale nerozeznám jednu od druhé.

Je na české folkové scéně nějaký talent?

Janoušek: Jména z osmdesátých let hrají doteď, ale nové osobnosti se příliš neobjevují. Na druhou stranu je to možná tím, že do třiceti let nemá člověk v tomto oboru schopnost věci přesně pojmenovávat. Musí mít něco nažito. Vybavuji si Honzu Žambocha, který právě vydává desku a je na ní písnička Krátká paměť. To je opravdu jedna z nejsilnějších věcí, co jsem v poslední době slyšel.

Lenk: Ve Frýdku-Místku jsem potkal Reného Součka, což je kluk, který mladistvě vypadá, ale zdaleka tak mladý není. Je mu kolem čtyřicítky. Když jsem ho slyšel, úplně jsem odpadl. Jeho písničky jsou silný nápor, jako bych slyšel spojený kus Dobeše a kus Nohavici. Vyrazil mi dech.

Redl: A co Markvart?

Kdo je Markvart?

Janoušek: To je fiktivní osoba, přímá příčina našeho spolku. Už před dvaceti lety jsme měli pocit, že by se měl objevit někdo nový, a v roce 1988 jsme si vymysleli Frantu Markvarta z Karlových Varů. Před kolegy jsme v zákulisí festivalů přehrávali kousky svých písní s tím, že jsou od něho.

Lenk: Nakonec někteří fanoušci tvrdili, že ho už viděli hrát a že je opravdu výborný.

Janoušek: Nejlepší bylo, když za námi někdo ve Svojšicích přišel a řekl: "Slyšeli jste to? Franta Markvart je zakázaný." A už byl naživu.

Redl: Naši první desku Zůstali jsme doma jsme chtěli pojmout tak, že ji nahrál Franta Markvart a jeho hosté. Janoušek: Mírným posunem rychlosti studiového pásu se barva hlasu změní a my tím chtěli vytvořit originální Markvartův hlas. A naše ve sborech. Pak jsme si ale řekli, že je to podobné Cimrmanovi a s Markvartem jsme se rozešli. Stejně jsme se pak doslechli, že ho to s námi už nebavilo.

O co vám jako písničkářům jde?

Lenk: Mně jde hlavně o to, aby se vrátila obecná slušnost a úcta jednoho k druhému. Za to bych dýchal. Vadí mi, jak jsou nastavené vztahy, a to, když se říká, že kdo je větší hajzl, je úspěšnější.

Janoušek: Mně se hrozně líbí na světě a chci si to tu užít. Spousta věcí kolem mi v tom ale zabraňuje. Je potřeba je alespoň pojmenovávat. Představuji si, že se sem ještě jednou vrátíme a bude to všechno jinak.

Redl: Dnes je strašně těžké poznat, co je pravda. Snažím se do svých písniček psát to, co bude pravda ještě za deset let. Hledám definici svobody, která úzce souvisí s definicí samoty. Odtud se odvíjejí moje témata. Jsou zdánlivě velmi osobní, ale přitom naprosto obecná.