Úspěch jim přineslo album L.D.50, které ukázalo, že Mudvayne nesázejí jen na výrazný sci-fi komiksy ovlivněnou image, ale dokáží zaujmout i hudbou. I třetí deska The End of All Things to Come potvrdila, že čtveřice nekončí však jen u obligátního roubování odsekávaných rytmů a rapového vokálu na thrashové riffy zasazeného ve zvukově hutném industriálním hávu.

Snaží se nejen riffy obměňovat, ale také pro kontrast využívají prvků gotického rocku. Idea spojit nejdůraznější postupy hard core, tharsh metalu a industriálu sice není nová, přišli s ní koncem osmdesátých let Ministry, jejich pojetí však nedávalo prostor pro další vývoj. Nejenže maximální intenzitu nejde dále stupňovat, ale její děsivá působivost se vytratí v tom okamžiku, když jí chybí kontrast v podobě poklidných pasáží. Ty jsou však eliminovány právě ve jménu intenzity.

Mudvayne si jsou toho vědomi, odsekávané riffy a štěkavý vokál prokládají proložen temnými uvolněnými pasážemi s teskným zpěvem doprovázeným rozloženými akordy kytary hrané přes flanger. Občas sound obohatí tříští elektronických zvuků, ale důležitější je, že i samotné odsekávané riffy se proměňují, podobně jako Primus si v překvapivých změnách doslova libují.