Pomlázku v podobě vajec a dalších velikonočních pokrmů dostávali dříve od vrchnosti a farníků kostelník a farář, obecní sluha, učitel a od hospodářů čeleď. Tak charakterizuje jeden ze zvyků Velikonoc Valburga Vavřincová v knize, kde po zkušenosti s popisem Vánoc sepsala historii a obyčeje svátků jarních.

V křesťanských písemných pramenech jsou Velikonoce výslovně uváděny od 2. století, slavily se podle ní ale určitě o sto let dříve. Výroční oslava je poprvé oficiálně zmiňována v zákoně vydaném římským císařem Valentinem II. dne 7. srpna 389. Velikonoční třídenní cyklus počíná se od Zeleného čtvrtka na památku poslední večeře Páně, Velký pátek je vzpomínkou na umučení Ježíše z Nazaretu, a Bílá sobota je pojmenována podle barvy roucha, do nichž se oblékali lidé po křtu. Vše vrcholí Velikou nocí, kdy "Pán vstal z mrtvých".

Vavřincová připomíná také předkřesťanské oslavy spjaté se zemědělským kalendářem, které se řídily opakujícím se přírodním cyklem. Zajímavý je i popis dnešní podoby velikonočních svátků po celém světě.

Například v Austrálii lidé během několika volných dnů navštěvují příbuzné, jezdí do přírody nebo pořádají slavnosti připomínající naše svatomatějské poutě. Ve Francii prý po zkušenostech mnoha náboženských válek cestují na venkov a k moři, zato Jeruzalém jako kolébka tří monoteistických náboženství přijímá statisíce poutníků.

Kdo se chce dozvědět, jaký význam patří mazanci, beránkovi v podobě jehněčího masa či piškotu, různým druhům vajec, může se obrátit na tuto "malou encyklopedii".

Valburga Vavřincová: Malá encyklopedie Velikonoc, Libri, 379 str.