Řekněte nám něco o novém albu The Village Lanterne, které 30. dubna představíte na koncertě v pražské Lucerně. Jak dlouho jste desku připravovali?

Blackmore: Celé nám to trvalo asi šest měsíců, což je o tři měsíce déle než obvykle. Já nejdřív musím mít melodii, pár akordů a pak posuzujeme, jak se to hodí k Candicinu hlasu. Takhle to vždycky začíná.

Vy, Candice, píšete texty. Snažila jste se u téhle desky najít nějaké jednotící téma?

Candice: Nikdy nepřemýšlím nad tématem celého alba. Každá deska je pro mě takovou cestou bez konkrétního cíle. Melodie, které mi dává Ritchie, jsou pro mě vždycky tajemstvím, protože když zavřete oči, tak vás akordy a melodie někam odvedou, vytvoří vám v hlavě nějaký obraz. I když to možná bude znít divně, pokouším se naladit na to, co mi která melodie říká, o čem má píseň být. Pak obrazy ve své hlavě převádím do slov.

Blackmore: Někdy o těch písních diskutujeme a říkáme si, jaké obrazy v nás hudba vyvolává. Někdy se pokouším přesvědčit Candy, že to je tak trochu veselá písnička nebo je to skladba o krajině, stromu a tak dále, a ona z toho vychází. Někdy je to ale jasné bez jakýchkoli slov.

Jak jste přišli na nápad udělat jako první singl převzatou skladbu Streets Of London, kterou měla v repertoáru skupina Rainbow?

Blackmore: Slyšel jsem ji zpívat jednu moji estonskou kamarádku v Americe a hned mě zaujala, zněla kouzelně. Estonka zpívala anglickou písničku... Já si ji matně pamatoval ze sedmdesátých let, takže když jsme ji párkrát vyzkoušeli, uvědomil jsem si, že se k hlasu Candy moc hodí, a pak jsem ji už nepustil.

Candice: Ještě k té písničce - myslím, že skvěle koresponduje s poselstvím, které prostřednictvím téhle The Village Lanterne (Vesnické lucerny) chceme sdělit posluchačům, se symbolickým významem desky. Náš německý kamarád nám poslal pohled, na kterém bylo přísloví Přátelství je jako světlo lucerny v temnotě noci. Podle nás je to krásná paralela s tím, co ta písnička říká a co se naší hudbou také pokoušíme sdělovat. Je hodně umělců, kteří skládají agresivní hudbu, ale já si myslím, že ve světě je agrese a negativity až moc.

Blackmore: Třeba náš baskytarista, to je hodně agresivní člověk. Agrese sama.

Candice: A přece není na světě dost pozitivních věcí, léčivé, tajemné hudby. Jako by to lidi míjelo, dávají přednost všemu, co je jim strkáno před nos, co je typické, co letí. Někdy je třeba si od toho odpočinout, a my si myslíme, že pozitivní věci mohou být stejně tak nakažlivé jako ty negativní. Lidé z našich koncertů odcházejí nabiti dobrem, pokud to tak můžu říct. A vyrovná se to pocitům po tvrdé agresivní hudbě.

Ritchie, kolik máte ve své sbírce kytar?

Blackmore: Zas tak moc ne, já jsem se hodně kytar zbavil. Nerad si schovávám nástroje, i když jsem jich už pár vlastnil. Teď mám asi dvanáct elektrických a dvanáct akustických. Když na nějakou dlouho nehraju, tak ji daruju přátelům a pak hořce lituju, když je prodají za hodně peněz. Kvůli tomu jsem jim je přece nedával.