O překvapení s ním nouze nebyla a není ani v próze Nadechnout se, kterou dopisoval v létě 1939 už s pokročilou tuberkulózou. Od sociálních jízlivostí zde poprvé zamířil k tomu, co sahá za předválečnou zkušenost běžného Brita. Právě vydaný český překlad této satiry, jež tentokrát nemá příměs angažované reportáže ani děsivé alegorie, zato zůstane možná Orwellovým nejrománovějším a zcela jistě nejemotivnějším dílem, nám předkládá rozšafnou etudu na téma bytostně lidské: ztracený ráj.

Románová satira na průměrný život

Pro takový úkol je nejdůležitější dobře si vybrat směšnohrdinu: tlouštíci bývají obecně přijatelnými kumpány a spolehlivým šaškovským "hlasem lidu". Po všech stránkách průměrný chlapík, vlastnící polovinu dvojdomku s předzahrádkou a obtěžkaný kromě nadváhy i uvadající chotí, dvěma dětmi a hypotékou, má právě tak dost rutiny pojišťováka, aby nahlédl bídu nižšího středního stavu a krizi středního věku. Když už si v depresích nevystačí se vzpomínkami na šťastnější dětství, rozhodne se investovat pár nasyslených liber, o kterých mamka neví. Na tachometru má čtyřicet a v očích smrt, když podniká tajnou výpravu do rodného kraje, kde spolu s Hérakleitem hořce zjišťuje, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš.

Ve stínu blížící se války

Při tomto tragikomickém venčení jsou jako obvykle autorovou stylistickou zbraní starosvětská úhlednost a charakterizační fortel jako vystřižený z Dickense, které ovšem neustále potutelně podkopávají zhuštěné metafory, slang a hektolitry prvotřídní skepse. Orwellův smutný klaun je sice s gustem prokreslen jako páprda se spoustou nesympatických vlastností, ale s jeho výletem na čerstvý vzduch se nedá nesoucítit. Z celého maloměstského panoptika typů dokáže nejrychleji odhadnout, jak záhy myšlení lidí promění válka, která je onoho léta na spadnutí. A jelikož zná zákopy té první, která ho donutila o věcech přemýšlet, varuje v neustálém vnitřním dialogu před lacinými iluzemi z té druhé. A také před prefabrikovanou a znelidšťující moderností, která mu sebrala jeho poslední jistotu a proměnila ji v nostalgickou veteš.

Víra v konzervativizmus

Víra v konzervativizmus a pravdu starých pořádků, zatím patrná spíš z pár autorových esejů, určuje tóninu jeho sedmého románu, který s pronikavou silou ich-formy vzorově naplňuje gogolovskou metodu smíchu přes slzy.

Smějeme se v něm lidské nedokonalosti i všední banalitě, a přesto je to pořád jeden a týž Orwell, současně upozorňující na šablony v myšlení a nezamlčující vnitřní paradoxy světa. Například konzervativizmus jistě také patří mezi "ortodoxie", ovšem někdy je lepší než nejistá budoucnost. A tak se vyplatí vyjít si trochu na vzduch a dál lpět na věcech, které za to stojí, i kdyby to mělo znamenat, že v nepřátelském světě budu umírat zaživa.

George Orwell: Nadechnout se, přeložil Petr Kopecký. Odeon, Praha 2003.,224 stran