Na premiéru přijel do Prahy i sám autor, Israel Horovitz, který se ve středu setkal s novináři.

Viděl jste už pražskou inscenaci své hry?

Viděl jsem dvě představení a ještě dvě uvidím, než odjedu. Nedokážu sice posoudit český překlad Alexandra Jerieho, ale musí být kvalitní, protože diváci reagují přesně tam, kde jsem si to přál. Výkony Dagmar Havlové i Petra Kostky jsou pozoruhodné. Jestli takto hraje každý český herec, pak jste na tom dobře. Také režie je výborná, je to zkrátka krásné divadlo a já jsem nadšený.

Mé hry se hrají po celém světě, a to i v jazycích, jimž nerozumím. Ve Slovinsku, Španělsku, Peru nebo Česku musím věřit, že tamní překladatelé i inscenátoři dobře znají svou kulturu, protože na jejich inscenaci nepřijdou diváci z New Yorku, ale z Prahy.

Vaše hra vypráví o středoškolském profesoru angličtiny a dějin hudby, který svou přísností zničil osud několika generací studentů, jež nechal propadnout. Kathleen Hoganová je jednou z nich. Potkal jste i vy během studií svého profesora Brackishe? Jaké jste měl známky na střední škole?

Hrozné! Střední škola mě totiž vůbec nebavila, to přišlo až mnohem později, když jsem začal studovat na divadelní škole v Londýně a pak v New Yorku. Myslím, že ze dvou set mých spolužáků škola nebavila asi tak sto padesát. Snad to bylo i tím, že konec 50. let nebyl pro USA moc dobrou dobou. Ale právě na základě těchto zkušeností jsem přišel na nápad vytvořit z Brackishe a Kathleen dva lidi, kteří pocházejí ze stejně chudého prostředí, ale jeden z nich získal vzdělání a to mu otevřelo bránu do tzv. vyššího světa. Pro mnoho lidí je vzdělání šancí, jak změnit život.

Můj otec jezdil do svých padesáti let s náklaďákem, pak vystudoval a stal se právníkem. Já jsem byl jako dítě odlišný od svých spolužáků, pořád jsem cosi sepisoval, a věta mé profesorky: "Mohl by z tebe být spisovatel" byla pro můj další život velmi důležitá. Pocházím z Wakefieldu a Gloucester, kde se odehrává Chvíle pravdy, pokládám za svůj "adoptivní domov". Mnoho tamních lidí celý život nikdy městečko neopustilo, nedostali zkrátka šanci vstoupit do "vyššího světa".

Vaše hra osciluje mezi komedií a velmi vážnou hrou. Jaký pohled preferujete?

Humor je ve všech mých hrách velmi důležitý, ale nesnáším hry s happy endem a nechodím na muzikály, protože mě deprimují. V životě se happy endy zpravidla nekonají. Je omyl myslet si, že to, co diváky zajímá, je vždy také v jejich zájmu. Umělec má divákům dávat to, co potřebují, nikoli to, co chtějí. Musí přemýšlet o životě a o světě, v němž žije. Nenabízím ve svých hrách odpovědi, ale kladu dobré otázky. Jedna z nich je: proč žiju? Lidé si zpravidla nekupují lístek do divadla nebo do kina, aby našli na tuto otázku jasnou odpověď. A já jim ji také nedávám. Mohu jim ale nabízet útěchu a povzbudit je, aby si takové otázky kladli. V tom je smysl kultury a umění. Gratuluju vám, že žijete v zemi s vyspělou kulturou a přál bych si, aby to u nás bylo také tak.

Jak vnímáte současnou Ameriku?

Po teroristických útocích 11. září 2001 ztratila Amerika svou nevinnost. Můj syn Mathew mi toho dne řekl: "Tohle je konec ráje." Byl to pro nás šok, já i mých pět dětí žijeme v okruhu jedné míle na Manhattanu, měl jsem o ně velký strach. Prožil jsem na vlastní kůži hroznou situaci rodiče, který nedokáže ochránit své děti. Byla to děsivá doba, ve vzduchu byla cítit smrt. Napsal jsem o svých pocitech z těch dní text, který se hrál v 15 jazycích v mnoha zemích a z výtěžku vznikl fond, z něhož se platí studium dětí těch, kteří zahynuli při útocích na WTC.

Jsem proti válce v Iráku. Prezident Bush nemá pravdu, když si myslí, že může žít v izolaci. Svět je malý a všichni jsme jedna rodina. Je hrozné, že existují tak hloupí lidé, kteří to nechápou. Jen pokud spolu lidé mluví, je všechno možné. Komunikace představuje naději.