Za druhé důvod: "Je naprosto vyloučené, aby orchestr zkoušel v podmínkách, které má..." A za třetí: Ty důvody jsou součástí dopisu, který orchestr zaslal prezidentu Chirakovi a v němž mu připomněl: "V projevu v prezidentské kampani 8. dubna jste prohlásil, že si přejete, aby se pařížská Cité de la musique konečně dočkala velké koncertní síně, která tak chybí." Dopis byl přečten 13. listopadu úvodem k dalšímu koncertu v jiném sále a s méně náročným programem. Ale už předtím, na tiskovce 6. listopadu, oznámil šéf orchestru, proslulý německý dirigent a pianista Christoph Eschenbach, že "pokud nebude rychle učiněno politické rozhodnutí, vzdám se svého místa ještě před vypršením smlouvy".

Skandál, který doutná řadu let, konečně explodoval. Paříž má čtyři velké a vynikající orchestry, ale jen jediný jakž takž vyhovující koncertní sál ze začátku 20. let. Stavba velkého moderního sálu jako součásti "Cité de la musique" se plánuje od 80. let (tehdy se objevila v tisku i fotografie projektu), ale žádná vláda (ani město a region) na něj nenašla peníze. Když pak ten jediný sál, Pleyel, přešel do soukromých rukou a byl od loňského podzimu pro přestavbu na tři roky uzavřen, stala se situace neudržitelnou.

Orchestr pařížské opery má samozřejmě svou budovu, kde musí ovšem hrát i symfonické koncerty. Orchestre de Paris dostal na čtyři roky (na deset měsíců v roce) zcela nevyhovující operetní divadlo Mogador a navíc se se zbývajícími dvěma orchestry, Philharmonique a National, musí dělit o přístřeší v divadlech Chtelet a des Champs Elysées, jež svou akustikou a z řady dalších důvodů pro symfonické koncerty nevyhovují. Navíc každý ví (a pokud ne, tisková kampaň, jež trvala celý podzim, mu to připomněla), že i kdyby se nakrásně zítra peníze našly a stavba začala ne tam, kde byla přes nevyhovující půdní podmínky původně plánovaná, nebude nová koncertní síň stát dřív než za sedm let.

"Jak jste mohl být tak naivní a uvěřit slibům," zeptal se pařížský deník Le Figaro Eschenbacha, "když je přece známo, že zdejší sliby nemají, pokud jde o hudbu, nejmenší váhu, ať už jsou ústní, písemné, či dokonce smluvní?" "Možná jsem byl skutečně naivní," odpověděl Eschenbach (od začátku letošního roku nastoupil jako šéf Filadelfského symfonického orchestru, který loni dostal zbrusu nové nádherné Kimmelovo auditorium). "Ale musím tomu věřit, už kvůli hudebníkům, budoucnosti orchestru, Paříži... Dnešní situace je tím absurdnější, že je vlastně na světě jedinečná. V Miláně vybudoval Fiat nové auditorium a nová koncertní síň v Sao Paulu je prostě sen. V Londýně není všechno ideální, ale orchestry mají dobré podmínky pro zkoušky, je tu Barbican Hall, Queen Elizabeth Hall... A to nemluvím o Vídni, Amsterodamu, Madridu, dokonce ani o francouzském Dijonu, který nedávno dostal auditorium, k jakému byste si mohli gratulovat... Paříž je prostě světu pro smích." Což s nadšením potvrdila veškerá média.

Jenže to ještě nebyl konec. 21. prosince byl v Římě za přítomnosti prezidenta republiky, předsedy sněmovny atp. (ale v nepřítomnosti premiéra Berlusconiho i ministra kultury) otevřen projevem římského starosty Veltroniho nový obrovský hudební komplex, jehož tři budovy jsou dílem slavného architekta Renza Piana (pařížský Beaubourg atd.) a v nich tři koncertní síně - pro 2750, 1200, 700 diváků a amfiteátr pro 3000. Celý svět obdivuje architekturu, akustiku i orchestr Akademie Santa Cecilia. Dirigoval korejský dirigent Muy Wung Chung - zbožňovaný šéf pařížského Orchestre Philharmonique, který možná, stejně jako Eschenbach, šilhá po něčem jiném.

PAŘÍŽ-ŘÍM 3:0, titulkoval to Le Figaro.

Pařížská koncertní sezóna nicméně pokračovala

Čtyřiasedmdesátiletý Kurt Masur skončil v New Yorku a definitivně stanul v čele Orchestre National. Zahájil kompletním cyklem Beethovenových symfonií a dal letos zvláštní místo Mendelssohnovi (ne nadarmo byl čtvrt století šéfem orchestru lipského Gewandhausu - a dobře víme o roli, kterou sehrál ve chvíli, kdy se hroutila NDR). Neuvěřitelné ovace provázely jeho mladistvý výkon v Marsalisově All Rise pro symfonický a jazzový orchestr a rok 2003 zahájil uvedením všech devíti symfonií předního německého současného skladatele Wernera Henze (na jejichž provedení se podílejí jak Orchestre National, tak Orchestre Philharmonique). Všechny čtyři pařížské orchestry se také až do konce sezóny ve svých programech podílejí na oslavách roku Hectora Berlioze.

Na jedno ovšem nesmíme zapomínat. Na IRCAM, z iniciativy Pierra Bouleze vybudovanou laboratoř soudobé hudby a s ní spojený soubor Ensemble Intercontemporain. IRCAM je dnes, po víc než dvaceti letech, nejen institucí vyhledávanou tvůrci z oblasti filmu, divadla či tance, ale otevírá se stále víc i širšímu obecenstvu, jemuž mají jeho koncerty přibližovat současnou hudbu a její hledání. Jen v letošní sezóně tu bude uvedeno deset premiér mladých skladatelů, z toho čtyři ve světové premiéře.

Kurt Masur vystoupí na Pražském jaru

Teď v květnu přiveze Kurt Masur Orchestre National de France na Pražské jaro (25. a 26. 5.). Říká: "V čele tří pařížských orchestrů stojí dnes přední světoví dirigenti, Eschenbach, Chung... (Masur, dodáváme). Schází jen velká koncertní síň, o jaké sní orchestry, dirigenti, obecenstvo a jakou mají samozřejmě nejen metropole, ale třeba i několik velkých měst ve Španělsku. V Paříži vlastně nikdy nebyla a i ta jediná (Théatre des Champs Elysées) jakž takž vyhovující, i když ne akusticky, je především divadlem. Ale co, když bude obsazená, budeme hrát v kostelích. A mladého obecenstva přibývá...

Jako dítě jsem poznal nacismus, jako dospělý komunismus, ve Spojených státech kapitalismus. Každý systém, kterému jde především o moc nad společností, je zlý. Dnes vládne všude diktatura peněz. A přitom nikdy neměli lidé tolik zapotřebí kultury, kterou nesmíme zaměňovat se zábavou...

Orchestry plně subvencované nebo odkázané samy na sebe? Londýnská filharmonie je například ,nejchudší orchestr na světě'. Je závislá v podstatě jen na prodeji vstupenek, hudebníci nemají žádné oficiální zabezpečení, když onemocní, nedostanou plat. Na každém koncertě hrají o život. Situace mého pařížského orchestru je zaplaťpánbůh docela jiná...

Současná hudba je pro mě velice důležitá. Musíte mít ovšem odvahu postavit se nejen obecenstvu, ale často i orchestru. V New Yorku to bylo dost tvrdé, v Paříži je to snadnější. Přitom jde o hudbu v jazyce našeho času, a mladí se s ní proto snadněji identifikují než starší generace..."