Ostatně stejně "nepronikaví", co se knižního trhu týká, byli i Balabánovi ostravští literární druhové - básníci Jaroslav Žila (1961) - debutoval sbírkou Drápy kamenů v roce 1994 a Petr Hruška (1964) jeho prvotina Obývací nepokoje vyšla taktéž v roce 1995. V roce 1998 Balabánovi vyšly další dvě knihy - čtyřicetistránkový svazek tří lyrických próz Boží lano a povídkový soubor Prázdniny. První román Černý beran pak už těsně předchází nejnovější knize Kudy šel anděl.

Du-forma kazatele

Román je životním příběhem Martina Vrány, příběhem z ostravského sídliště 70. let, plného lidí přistěhovavších se za prací: Každý má děcka, tak nepičuj s děckama, tady je děcek, kolik chceš, kurva, kup mu sodovku a tatranku, ať neotravuje, ať jde domů spát, už rychle domů spát k mamince, pusť mu televizi, pičo, večerníček nebo kýho výra já vím co, není čas na hlupoty.

Příběh plyne v krátkých kapitolách-stopách, pro Balabánův styl typických. Postavy jsou zde také hojně oslovovány vypravěčem v jakési kazatelské du-formě. Tento způsob vyprávění bude mít zřejmě kořeny v Balabánově evangelictví. Evangelíkem je taktéž Balabánovo románové alter ego Martin Vrána: Když se ho ve dvanácti letech zeptala ředitelka Mikesková v hodině občanské nauky, jestli je pobožný, nevěděl, že jediná správná odpověď by byla poslat tu zlou ženskou ke všem čertům. (...)

Měla ho taky jako rybu v sudu a spolužáci se mohli pošklebovat: Vrána je pobožný, krá, krá! Ovšem ani rodina a církev nejsou pro Martina spásou. Jsme svědky jeho "přetékání" z obou těchto rámců. A to nejen z rodiny, kde je Martin synem, ale i z té, kde je otcem - je rozvedený: Radši venku, říkají si lidé, kteří nemohou vydržet doma kvůli nesnesitelné přítomnosti někoho blízkého. Aspoň venku, říkají si ti, kteří už spolu žádné doma nemají, a tak chodí mezi studenými předjarními zahradami, jako by je zajímalo, zda tam přece jen něco neraší.

Násilná katarze a neohrabaný patos

Balabánovi je také vlastní vážnost a patos, které někdy textu románu příliš neslouží - v lepších případech vedou k stylistickým neohrabanostem, v těch horších, při snaze vstoupit do myšlení jiné postavy, až téměř k postupům užívaným magazínovou povídkou (v kapitole Třicátá sedmá se tak stalo s postavou staré paní Berezové). Trochu násilně působí rovněž katarze, k níž dochází v nemocnici po tom, co je Martin sražen autem.

Martinův příběh je v neposlední řadě putováním od ženy k ženě - od Evy Tomské přes bývalou ženu Danielu k Monice: Aby sis bůhvíproč pamatoval drobné detaily ve chvíli největší hrůzy, detaily blaha se ztrácejí, blednou jako tvoje tvář, Danielo. Chtěl jsem u tebe najít pokoj. Mít ten zatracený pokoj se svou ženou. Člověk musí být blázen, když tomu věří. Teď vidím, jak jsi velká, jak se do žádného pokoje nevejdeš, jsi jako bílý útes, útes bílý vzteky. Plazím se z tvého úpatí v odlivu na volné moře. Opakuji si jména našich dětí a slyším ten křik. Najednou je tu ticho. Jako když malí konečně usnou, jako když velcí konečně vypadnou.

Moničiným otcem je neznámý Číňan, s nímž její matka žila při stáži ve Spojených státech. Monika se zde, se svýma šikmýma očima, cítí cize - což in margine upomene na loňský román Petry Hůlové Paměť mojí babičce, kde jsou Mongolové smíšení s Číňany považováni za méněcenné. I po páté Balabánově knize setrvávám u názoru, že umělecky nejvyvedenější je jeho povídkový soubor Prázdniny, ovšem nutno zdůraznit, že Balabán v nové knize estetický účinek do značné míry "nahrazuje" tím, že v sobě kutá neustále hlouběji, že má odvahu pozorovat se ze vzdálenosti sotva několika centimetrů a sílu toto pozorování vydržet.

Jan Balabán: Kudy šel anděl

Vetus Via, 2003 284 stran, cena neuvedena