Většinu dosavadních koncertů otevíraly důraznější přímočařejší písničky, v nichž hrál na kytaru. Odpovídá to i ladění alba Black Acetate, které je rockovější než předchozí desky. Cale připomíná, že stál u kořenů punku a nové vlny.

Kdysi produkoval alba Patti Smith i Iggyho Popa a  Stooges. Nezapomínal ani na doby svého působení ve Velvet Underground, kdy koncem 60. let tento klasicky vzdělaný violista a pianista stál u kolébky rockové avantgardy. Přes důraznější pojetí však na koncertech usedá i ke klávesám.

Po odchodu z Velvet Undeground se John Cale vydal na sólovou dráhu, kde se ukázal jako nesmírně všestranný umělec. Vedle písničkových desek Vintage Violence nebo Paris 1919 a slavných chmurných alb Fear a Slow Dazzle natočil i Church of Anthrax s minimalsitou Terrym Rileyem či minimalisticky laděnou Academy In Perill. Při práci pro film psal i smyčcová kvarteta a klavírní skladby, jaké přináší 23 Pieces for La Naissance de L´Amour. 

Během své kariéry ale spolupracoval s reprezentantem ambientu Brianem Enem, kytaristou Bobem Neuwirthem i se svými bývalými partnery z Velvet Undergorund zpěvačkou Nico a s Lou Reedem na albu Song For Drella věnovaném Andymu Warholovi.

Podobně jako David Bowie John Cale nikdy neustrnul, což ukázalo předposlední album Hobo Sapiens, kde citlivě uplatňoval i postupy současné elektronické scény, aniž by se zřekl svých kořenů.