V nakladatelství Pragoline jste vydal třetí knihu humoristických příběhů, tentokrát s názvem Klukoviny v sametovém pytli. Píšete v nich o všem, co váš hrdina zažil i v neveselé době, a přitom se spíš smějete. Proč?

Myslím, že v každé době člověka humor podrží a že každá doba, dřívější i dnešní, přináší vedle starostí i smutku dávku humoru. V každém čase žije smích i naděje. O smutných věcech toho bylo už napsáno dost a dost.

Svého hrdinu Oldu Chardu jste doprovodil od čtyřicátých let do současnosti. Jak se autor vypořádá s nebezpečím, že co připadá vtipné malému klukovi, nemusí sedět dospělému?

Každý chlap je po celý život svým způsobem kluk. A je jen otázkou, jak se v něm ten kluk projevuje a jak ho on sám vnímá. Každý humor potřebuje pochopení i dávku tolerance a to v každém věku. Musíme tolerovat rošťárny mladých, jestliže se vžijeme do jejich nitra. I v pozdním věku dělají lidé klukoviny a člověk se na ně musí dívat s tolerancí.

Cožpak není klukovina, když jedu načerno autobusem? Nebo když se hádám o politice u piva až do krve, na rozdíl od lidí nahoře, kde se to tak určitě neprožívá?

Před lety jste se podílel na založení Divadla Jiřího Grossmana. Jak vzpomínáte na Miloslava Šimka?

Byl klukem a skautem i v pozdním věku. Měl přirozenou autoritu, byl nesmírně pracovitý a na čemkoli jsme se dohodli, to jsme splnili.

Které komiky máte ještě rád?

Dosud je trochu opomíjený Jára Kohout. I když se vrátil z exilu domů, tak se o něj nikdo moc nezajímal, přestože se jako jeden z mála Čechů velice dobře prosadil i v Hollywoodu. Vážím si Jaroslava Štercla, také pro jeho obrovské všeobecné znalosti. Ale nejvíc Felixe Holzmana. S oběma jsem zažil hezkých pár chvil.

Holzman měl nejen nenapodobitelný projev a humor, ale on se nenechal okoukat a dobře věděl, že síla komika je v jeho projevu, pokud nezevšední. Ukázal se párkrát v televizi na Silvestra a jinak jezdil venku a obveseloval lidi na velkých zaoceánských lodích po celém světě.