Snad o to překvapivější pro mne bylo, když jsem ho navštívil doma. Žije totiž na Petřinách v panelákovém bytě. Žádny luxus, jen skromná domácnost.

Mezi skláři má pověst asketického muže, který chodí velmi brzo spát, jí střídmě, a vstává do pilné práce časně ráno. "To jsem si vysloužil díky Americe, kam už léta jezdím učit. Když přiletíte do New Yorku, tak pro vás už je hluboká noc, zatímco tam je odpoledne. Takže jdete spát. A budíte se pochopitelně brzo. Tady v Praze je to trochu jiné. Režim mám stejný jako spousta jiných lidí. Občas se probudím ve tři ráno, což je v mém věku také běžné, a nemůžu už spát. Pak si v kuchyni kreslím, nebo čtu v Neffově filozofickém slovníku."

Dvacet let na amerických školách

V USA Harcuba učí na různých školách už dvacet let. Začínal jako hostující profesor na Letní škole skla v Pilchucku ve státě Washington. "Pilchuck v indiánském jazyce znamená Řeka červená lososem a je to opravdu velmi romantické místo. Pozval mě tam výborný výtvarník Dale Chihuly, abych tam vedl dílnu specializovanou na rytí do skla."

Ohlasy na Harcubovo působení byly značné. A tak ho v roce 1997 pověřilo proslulé sklářské centrum v americkém Corningu (asi 400 kilometrů severozápadně od New Yorku), aby i u nich v rámci pravidelných kurzů vedl program rytého skla. Letos na jaře tu učí dva týdny od 7. do 18. června společně s Janem Marešem, žákem Stanislava Libenského a Martinem Rosolem, Čechem, který žije v Americe od roku 1986.

"Corning je ráj pro skláře i milovníky skla. Vybudovala ho firma vyrábějící skleněná vlákna určená k přenosu informací. Na tomto programu obrovsky zbohatla a část peněz investovala do sbírek skla, mimo jiné i českého, které je zastoupeno zcela excelentně. Také se nám tu postarali o velkou slávu. V roce 1979 uspořádali velkou expozici nazvanou Nové sklo, v níž Češi dominovali jako největší světová avantgarda. V rámci muzea funguje i škola s celoroční výukou. Máte tu ohromný servis. Až v Americe poznáte, jak obdivně si tu cení, když něco umíte a jste mistrem v oboru."

Po okupaci Harcubu věznili

Jiří Harcuba učil i na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Nastoupil tu jako asistent v roce 1961 a zůstal následujících deset let. Pak byl donucen odejít. Důvodem se stala jedna jediná medaile k 50. výročí vzniku Československa, kterou vydali američtí krajané v Chicagu. Harcuba se účastnil podobné soutěže doma, tak jim poslal jeden ze svých nerealizovaných návrhů. Dokončoval ho právě ve dnech, kdy do Prahy vtrhla spojenecká vojska. A tak k ženě, která ochraňuje stromek lípy, přidal ještě pět bodáků, které na ní míří.

"Chvíli se nic nedělo", vzpomíná: "Pak se z hostování v zahraničí vrátila Česká filharmonie a každý z jejích členů dostal od Rafaela Kubelíka moji medaili. Tak se jejich obsáhlejší soubor dostal do Prahy. Ale trvalo to ještě rok a půl než se v mém ateliéru objevila Státní bezpečnost. Zatkli mě a obvinili z veřejného pobuřování, kde je sazba až pět let. U soudu se ale ukázalo, že pobuřovat můžete jen doma, nikoliv v zahraničí. A tak mi dali jen 4 měsíce za hanobení spojenců." Do školy se Harcuba vrátil plně rehabilitován až po dvaceti letech...

"Vězení bylo pro mě úplně nová zkušenost. Žil jsem ve spěchu, honil různé termíny, a najednou jsem měl spoustu času. A poznal neuvěřitelné osudy různých lidí. Na jednu toaletu nás na Pankráci bylo šestatřicet. Ale člověk vzpomíná jen na to lepší. Ale nijak jsem tím nezatrpknul. Učit jsem nemohl, ale pracovat ano. A za čas jsem i znovu vystavoval. Část toho, co tehdy vzniklo, mám právě nyní na větší výstavě v Ostravském muzeu."

Výstava v Ostravě

Zmíněnou umělcovu expozici (potrvá v Ostravě do 31. května) vzorně připravil teoretik umění Jiří Bohdálek. Už sám její název - Tvář ve skle - prozrazuje největší Harcubův zájem. Je jediným z mála, který se systematicky zabývá podobiznou rytou do skla. Vytvořil tak reálné i imaginární portréty Gauguina, Dalího, Danteho, Skácela, Komenského, Goetheho, Puškina, Dostojevského a třeba i Diany Rossové. Desítky, ba stovky tváří. Trvalým vzorem pro něj je v tomto ohledu Dominik Biman (1800 - 1857), sklářský rytec, autor bravurních klasicistních portrétů.

Spojení přes propast staletí

"Biman mě velmi inspiruje, i když můj vlastní projev je víc razantní a expresivní. On vše prokreslil do nejmenšího detailu. Já bych chtěl dosáhnout podobného efektu třeba jen pár zářezy. Tak jak to najdeme na antických gemách. Když si je zvětšíte, jsou to obdivuhodně monumentální díla."

S Bimanem ho pojí nejen zájem o tváře ryté do skla. Oba se narodili v Harrachově (chalupy jsou kousek od sebe) a vyučili i ve stejné zdejší sklárně. Biman se pak živil ve Františkových Lázních, kde pro prominentní hosty dělal malé portrétní miniatury ryté do skla. "Potěšilo mě, když za mnou přišli z německého Řezna, že by rádi uspořádali výstavu o mně a o Bimanovi. K poctě tohoto tvůrce pořádám už třetí rok pravidelné kursy rytí do skla a k nedávnému 200. výročí jeho narození jsme založili Společnost Dominika Bimana."

Biman zemřel v bídě. Před šesti roky se na aukci v Heilbronnu prodávala jeho portrétní plaketa o rozměrech 11 krát 8 centimetrů za čtvrt miliónu marek, čili za 5 miliónů korun. Není vyloučeno, že některá Harcubova práce dosáhne podobné ceny. Vývoj je v tomto ohledu překotný. Vždyť onu městskou vedutu, kterou před dvěma roky prodali v Německu, získal od Harcuby před třiceti lety jeden ze sběratelů za pár tisíc korun. Jeho zisk byl tak tisícinásobný "Nic mu nevyčítám. Já byl tehdy úplně bez koruny, takže jeho tehdejší investice byly pro mně vlastně obrovské peníze..."