U instrumetalistů se často stane, že když se věk začne hlásit, chtějí si prodloužit kariéru dirigováním. Jak se přihodí, že začne dirigovat i slavný zpěvák?

Ne, to můj případ skutečně není. Já jsem dirigentem chtěl být odjakživa a v Drážďanech jsem na Vysoké hudební škole studoval vedle zpěvu i dirigování. To, že jsem pak působil na druhé straně - na jevišti či koncertním pódiu, mi dává výhodu, že vím, co jsem u dirigentů postrádal. Stát před orchestrem chce odvahu a důslednost, aby vás brali hráči v orchestru a přizpůsobili se vašim požadavkům.

Často uvádíte oratorní díla od barokních mistrů Bacha, Händela a dalších. Jak se díváte na tzv. autentickou interpretaci?

Dávám přednost provedení na současných nástrojích, ale to neznamená, že to není interpretace poučená historií. Jsme všichni součástí určité tradice a výchovy, kterou pak při moderním provedení uplatňujeme, ale nesmí se stát, aby tradice byla omluvou pro šlendriánství. Jistě, dnes máme jiné pojetí času, temp, což se musí při současném provedení projevit, ale hlavní vždy musí být plnokrevné muzikanství od srdce k srdci, aby zaujalo publikum.

Často jste vystupoval v Praze na Pražském jaru. Na co rád vzpomínáte?

Před lety jsem zde zpíval Leoše Janáčka, jeho Zápisník zmizelého. Byl jsem pln obav a protože neumím česky, ptal jsem se přátel, zda mohu Janáčka zpívat německy. Bylo mi to velkoryse schváleno a ohlas byl nezapomenutelný. Takové chvíle jsou pro mne cennější než třeba hostování v Metropolitní opeře v New Yorku.

Co vás čeká po Praze?

Vracím se do Drážďan na hudební festival, pak zpívám na dalších festivalech v Rakousku Schuberta, Schumanna v Helsinkách a Bukurešti, chystám se i do Anglie, Japonska a USA. Se zpíváním bych chtěl ještě vydržet tři roky do mé sedmdesátky, pak po roce 2005 skončím se zpěvem a zůstanu jen u dirigování.