V Německu se slam poetry objevila dříve než v Česku a vydobyla si věhlas i mezi širokou veřejností. Kdy a jak to začalo a jak vypadá slamová scéna dnes?

Slam poetry začala v Německu asi před čtrnácti lety. V Mnichově v Substanz se konal první slam v roce 1994, byl to taky první slam, na kterém jsem vystoupil. Od roku 1996 mnichovský slam pořádají pravidelně každý měsíc MC's Rayl Patzak a Ko Bylanzky, s kterými od té doby úzce spolupracuji. V roce 1996 jsme spolu taky jeli na první celoněmecký slam do Berlína.

Další slamy v té době už fungovaly v Hamburku a Düsseldorfu. Do klubu Substanz v Mnichově teď přijde každý měsíc až 500 lidí. Dichterschlacht - bitvu básníků - v Darmstadtu navštíví až 900 lidí. Trochu jsme zkrátka přelanařili posluchače z rockových koncertů na čtení. Z počátku tu slamy byly součástí undergroundu. Teď začínáme být vlivem medií pop a mainstream.

Když jsem viděla mladé slečny, jak sedí na zemi před pódiem a hltají každé vaše slovo, připomínalo mi to uctívání rockové hvězdy.

Na slamu básník není přímo hvězda, celá show je hvězda, která se skládá průměrně z deseti básníků, moderátorů (MC) a z publika. Slam existuje díky publiku - to nesmíme nikdy zapomenout. Jdeš na jeviště, publikum ti tleská, smějí se, povzbuzují tě... Velmi příjemný pocit. Ale někdy je i publikum básník, to když s ním z jeviště navážeš velmi úzký kontakt, a to je to nejkrásnější.

Kudy vedla vaše cesta ke slamu? Psal jste předtím?

Psal jsem samozřejmě už na Moravě. Otisknout jsem to zkusil jenom jednou, v Dikobrazu, ale napsali mi, že mám místo psaní raději číst klasiky. V Německu jsem myslel, že jsem ztratil jazyk, a nechal toho úplně. Naštěstí jsem nadále hodně četl. V devadesátém jsem v televizi sledoval, co se v Československu děje. Přivedlo mě to zpátky do starých časů, a tak jsem se rozhodl zase psát, ale německy. Nemohu psát bez publika a v Německu žiju. No a slamy byly tehdy v Německu jediná možnost, kde mohl člověk jako já vystoupit. Na slamech jsem mohl číst, co jsem chtěl, a pomalu jsem si vytvářel publikum.

Až teď vychází můj první román u velkého vydavatelství, u Bertelsmanna, je z prostředí hip hopu a pro všechny nad 14 let. Ale už asi před čtyřmi roky jsem se tady díky slamu etabloval jako jevištní literát. Dokonce se tím teď uživím, na rozdíl od mnoha kamarádů ze slamu.

A pořád vás to baví?

Jasně. I když se dneska už cítím trochu jako inventář. Na začátku to bylo jiné. Před lety jsem ty, co chodili na slam, znal všechny, bylo to takové rodinné. Dnes je fluktuace básníků o mnoho větší, slam se rozrostl, je v médiích, i proto přicházejí pořád další a další lidi.

Začátkem devadesátých let vypukla v Německu revoluce jevištní literatury, vyrostly tu nejen slamy, ale i jiné formy klubových čtení, například Lesebühnen v Berlíně. Desítky lidí jezdí od klubu ke klubu a přednášejí před vyprodanými sály svoje texty. Odstartovalo se to v Americe a padlo v Německu na úrodnou půdu. Byl tu hlad po živé literatuře a po umění bez plastiku a distance. Básníci začali pracovat s německým jazykem trochu jinak, lyrika a vyprávění se najednou vrátily k táborovému ohni, k člověku, publikum už nemuselo na čteních spát. Výborně to funguje.

Děláte něco pro mladší, pro ty, co začínají? Třeba workshopy?

Pro mladé děláme hodně, a už léta. Mnichovští Slam-MC's Ko Bylanzky a Rayl Patzak organizují v Mnichově workshopy v Divadle mládeže, já tam vedu kroužek, jak psát a přednášet povídky. Slam patří mladým. Před dvěma roky jsem v obrovské škole ve Freigerichtu vedl projekční dny slam poetry. Na závěr žáci z mého workshopu vystoupili na "open micu" před celou školou, a spolužáci je pak slavili jako hvězdy. Učitelé z toho taky byli nadšení: Kluci a holky, kteří ve vyučování neotevřou pusu, najednou na jevišti rapovali a recitovali, jako kdyby se pro to narodili. Jeden žák tam před učiteli řekl, že poprvé po deseti letech dělá ve škole něco kreativního. Byla tam nádherná atmosféra, až z toho byl člověk úplně blažený.

Celoněmecky teď taky běží U20 slamy, to znamená slamy, na kterých mohou vystoupit jen básníci mladší dvaceti let, a spousta dalších akcí.

Vycházejí v Německu nějaké speciální slamové edice?

Existuje tady už spousta antologií, knih a cédéček především z malých vydavatelství: Yedermann-Verlag, Ariel-Verlag, Sprechstation v Konstanz, "Verlag Der gesunde Menschenversand" v Bernu... Voland & Quist-Verlag v Lipsku, což jsou kluci z liveLyrix, kteří pořádají slamy v Lipsku a Drážďanech, vydává knížky s jevištní literaturou, ke kterým je přiloženo taky cédéčko. V Berlíně produkují Wolf Hogekamp a Bas Böttcher DVD, což je výborná forma, jak slam poetry propagovat. Hodně se ze slamu ztratí, když člověk vystoupení nevidí...

Proč se v Česku podle vás slam poetry tak nechytá?

Já si myslím, že se chytá, bude to jen ještě trochu trvat. V Německu jsme taky měli krušné začátky. Hlavní rozdíl vidím v tom, že v Česku začínala slam poetry shora, bílou revolucí - před třemi lety jej udělal součástí festivalu v Olomouci Martin Pluháček a pokračuje to hlavně díky obětavým lidem, kteří se o to starají dále, především Evě Petlákové. V Německu slamy vznikly autonomně v několika centrech najednou a dělali je většinou místní nadšenci.

Všechny slamové akce, kterých jsem se ale v Česku zúčastnil, byly úžasné, a taky jsme měli vždycky plno. V Olomouci jsme zažili nádherný slam. Přijeli tam se mnou kluci z Německa, Timo Brunke a Wehwalt Koslovsky, kteří se po slamech toulají už pár let, a atmosféru v Olomouci si strašně chválili. Už tehdy nás napadlo, že uděláme něco českoněmeckého. Tím začala naše spolupráce s Martinem Pluháčkem a Evou Petlákovou.

Jsem přesvědčený, že se v Česku slam rozroste a bude to výborně fungovat. Timo byl ze slamu v Olomouci nadšen, pořád mi tenkrát říkal: Nádhera, nádhera! Jenom by bylo třeba, aby místní lidi pomohli Evě s organizací. V Plzni už to jede, dělá to tam Tomáš Kůs, v Liberci Martina Máchová, a další jsou a přijdou.... Slam bude!

Kdysi jsme se v Drážďanech potkali s lidmi z brněnského Hosta. Říkali, že čeští básníci jsou trošku individualisti, že nejsou schopni se společně předvádět na pódiu jako my. Myslím si, že čestí básníci jsou stejní jako všude na světě. Jaroslav Pížl, Tomáš Vtípil a Marian Palla nadchli publikum na našich česko-německých poetry shows v Praze, Ústí a Drážďanech. Hodně zajímavý je například Petr Váša. Jeho vystoupení, kterému říká fyzické básnění, má k našemu dost blízko. Mohl by vystupovat po celém světě...

I slam poetry se vyvíjí. Kam se jednou můžete dostat?

Začínáme být mainstream. V undergroundu jsme měli problém, že jsme na jednu stranu byli taky underground, na druhou stranu nám lidi z undergroundu říkali, že jsme moc komerční - kvůli tomu, že jsme své performance profesionalizovali. My ale reagovali tím, že když jdeš na jeviště, nemáš co chlastat pivo nebo kouřit cigarety, ale máš se pár minut soustředit, protože lidi platí vstupné a měli by za ně něco dostat. Lidi taky říkali, že děláme komedii.

Po letech se situace změnila - ti, kteří slamy kdysi odsuzovali, na nich teď vystupují. Vidí totiž, že tady mají publikum. Neustále se učíme. Dřív jsem psal konvenční povídky se začátkem a koncem, a když dneska nějakou čtu, pozoruju, jak je pro jeviště nedokonalá v porovnání s novými texty. Dávám teď do nich víc rytmických elementů, rýmů, hraju si s fonetikou. Učíme se i z hip hopu, scény se začínají prolínat. Kolikrát jsem překvapený, myslím si, co všechno jsem už neviděl, a najednou přijde někdo a já si říkám: Ty jo, to je síla!

Na slamu se mi líbí, že jako soutěž s sebou přináší i fair play. Jednou vyhraješ, jednou prohraješ, ale nejsi naštvaný, že vyhrál někdo jiný. Je to sport. Minulý a předminulý rok jsem s vynikající překladatelkou Jáchyma Topola a Jaroslava Rudiše do němčiny Evou Profousovou v Německu představoval pro Nadaci Roberta Bosche Českou knihovnu, v níž vychází 33 svazků českých klasiků v německých překladech. Udělali jsme z toho takovou jevištní show ve slamovém stylu.

Na začátku Eva říkala: Já nemůžu stát na jevišti, jsem zvyklá sedět! Nakonec se to naučila, no nádhera, stala se z ní na jevišti hvězda, a dokonce mne jednou pochválila, že normální básníci by se od nás mohli co se týče přednesu hodně naučit. Moc mě tím potěšila, protože Eva přišla z toho takzvaně etablovaného literárního systému a já ze slamu. Myslím, že obě strany může společná spolupráce obohatit.

Slam poetry je otevřené umění. Kromě pár pravidel se vlastně nijak nevymezuje. A tak to má zůstat, abychom jsme se my, co na slamu vystupujeme, pořád mohli měnit a vyvíjet.