Navzdory reklamě, která hovoří o desce jako o popu jednadvacátého století, album mnoho nového nepřináší. Drží se pojetí, se kterým přišla Madonna na předchozí desce Music, tedy kombinace Mirwaisovy odlehčené taneční hudby francouzského střihu zkombinované s americkou písničkářskou country folkovou tradicí, jejíž role ještě nabyla na významu.

Většina písní působí jako nahrávky folkové zpěvačky, která se pokouší obohatit zvuk o postupy přejaté z taneční elektroniky, ale v žádném případě se nemíní vzdát svých kořenů a uvědomuje si, že v jednoduchosti je síla. Skladby oplývají velmi vzdušnými aranžemi a dominuje jim hlas hlavní protagonistky. Vymykají se jen titulní píseň spolu se skladbou z bondovky Die Another Day a závěrečným Easy Ride. První dvě připomínají, že v závěru devadesátých let ovládla Madonna taneční scénu, poslední zmíněná pak přináší zajímavou kombinaci elektroniky s orchestrálními zvuku, která je dráždivá, podmanivá a přitom ne přeplácaná.

Střídmý černobílý obal dobře ladí s obsahem alba. Je nečekaně uměřené a čerpá z tradice, což neznamená, že by Madonna zanevřela na taneční hudbu. Zatímco dříve jí však žila, nyní si z ní už opatrně vybírá jen prvky, které se jí hodí do celkového konceptu. Je to přístup zralé umělkyně, který stojí za to ocenit. Kdyby však pod deskou nebyla podepsaná Madonna a nedoprovázela je tak velká reklama, umocněná ještě skandálem okolo klipu k titulní písni, asi by žebříčkům nekralovala.