Točila jsi už Místo nahoře pro ČT, nyní Místo v životě pro Novu. Jaký v tom byl rozdíl?

Bylo to hodně jiné, jiná produkce, jiný režisér, to s sebou neslo jiný styl práce. Bylo míň času, všechno proběhlo v takovým tempu, že jsem si to ani nestihla uvědomit. Na ČT se s tím mnohem víc piplali, dneska se to seká jak Baťa cvičky. Obecně jde asi kvalita dolů, bavila jsem se s ostatními herci z jiných seriálů a myslím, že Místo nahoře je na tom ještě dobře.

A netlačili to třeba více do červené knihovny?

Ten pocit nemám, myslím, že to jde stejným směrem jako první série. Formát je stejný, nezavání telenovelou ani sitcomem.

Dívala ses na nějaké současné seriály?

Já nemám televizi. Já jsem si teprve teď pořídila rádio a ani to neumím naladit. Občas si pouštím nějaké CD a občas tam strčím i nějaké DVD, protože to vypadá úplně stejně a pak se divím, že to nehraje. V tomhle jsem trochu opožděná.

Jak se ti spolupracovalo třeba s Ondřejem Vetchým, který hraje tvého životního partnera?

Dobře se nám spolupracovalo. První sérii jsme točili skoro rok, rok, dva jsme se neviděli a pak jsem se se všemi lidmi z toho prvního seriálu setkali. Připadalo mi to, jako bychom se vůbec nerozešli, přišla jsem na plac a řekla si, tak taťka s mamkou jsou tady. Měla jsem pocit, že fungujeme jako rodina, i s tím Ondrou Vetchým.

Zapadli do "rodiny" i nově příchozí? Třeba Anna Šišková?

Já myslím, že ano. Ale právě s Annou Šiškovou jsem se ani pořádně nesetkala. Vlastně jsem si to natáčení vůbec nestihla prožít, bylo to v šíleném tempu.

Baví tě točit seriály?

Jsem ráda že jsem tuhle příležitost dostala, ale přesto, že to byla zkušenost dobrá, mám pocit, že už bych nechtěla točit tyhle příběhy a vydám se asi jiným směrem. Je hrozně divné, když musíš točit 13. díl a pak hned 6. díl a přeskakovat v těch emocích, ale hlavně si tam člověk připadá trochu jako dělník.

Přijdeš do práce, přečteš si scénář a nemůžeš s tím nic udělat. Nemáš příliš prostor se vyjádřit, musíš se pohybovat v předem daných mantinelech s vlastní invencí se moc nepočítá. Najednou zjistíš, že za svou postavu děláš a mluvíš o věcech, kterým sám nevěříš.

Asi by tě bavilo spíše autorské divadlo...

Tím směrem jsem se už vydala. Vytvořily jsme s kolegyněmi Danielou a Nikolou Zbytovskými divadlo, spolupracujeme s brněnským divadlem Bolka Polívky a jmenujeme se Asketické divadlo MALÉhRY. Část je představení pro dospělé a máme i svoji vlastní produkci pro děti, jezdíme s tím po celé republice občas hrajeme v Itálii.

Momentálně pracujeme na scénáři k novému představení Tři sestry a Pepan aneb Vepřo, knedlo, zelo. Jsem Bolkovi a řediteli divadla Petru Bílkovi nesmírně vděčná, že jsme dostali prostor pro sebevyjádření, prostor materializovat svoje sny. To je největší štěstí, co mě mohlo potkat.

Takže v Brně vidíš svou budoucnost?

Jsem brněnský patriot, nejspíš proto že z Moravy pocházím, ale stejně tak dobře se cítím i v Praze. Co bude, nevím, ale přítomnost je taková, že v Brně mám prostor vytvářet vlastní divadlo, takže částečně žiju tam. V Brně je příjemné, že lidi investují do sebe, do svého města, kdežto Praha, jako asi většina evropských velkoměst, se jakoby rozprodává, podbízí. Už to není naše město, ale město pro turisty. Přesto mám Prahu ráda a jsem ráda, že se do ní můžu vracet.