Na podzim jste se představili v Pákistánu na World Performing Arts Festivalu. Jaká to byla zkušenost?

Festival byl obrovský, trval čtrnáct dnů a vystupovalo na něm dvanáct set účastníku ze šestačtyřiceti států. Před lety začínal jako loutkoherecký, ale postupně se přidávalo klasické divadlo, film, tanec a hudba. Setkali jsme se se spoustou různých muzikantů, ale především jsme měli možnost připravit jednu věc se Sainem Zahoorem a jeho kapelou. Je to legenda sofistické hudby.

Co je sofistická hudba?

V Pákistánu tvrdí, že sofismus je nejčistší a nejosvícenější forma islámu. Ta hudba má tisíciletou tradici. Neexistují o ní žádné zápisy a záznamy, dědí se pouze mluvenou a hranou formou. Zahoor, ač je negramotný, je profesorem sofismu na univerzitě v pákistánském Lahore, mimochodem šestnáctimiliónovém městě.

Jak jste se s ním dorozumívali?

To byl velký problém. Skončili jsme u toho, že jsme si malovali. Zahoor anglicky nemluví, a když už jsme sehnali překladatele, byl to většinou Pákistánec, který mluvil anglicky strašně špatně.

Jaké bylo setkání s islámem?

Já osobně s ním žádný problém nemám. Na letišti bylo několik plazmových obrazovek, na kterých běžely jen záběry z Mekky. Islám je ve sdělovacích prostředcích, na ulici, všude. Netýká se ale jen turistů, problém s tím mají i místní. Měli jsme zvukaře z Karáčí, kteří byli křesťani. Nazvučili festival, odvedli svou práci, ale druhý den měli přestříhané všechny šňůry.

Kde jste ještě v Pákistánu hráli?

Měli jsme možnost vystupovat na audienci pro prezidenta Mušarafa v guvernantském paláci v Lahore. Přijel, poslechl si hudbu a já měl pocit, že ač ho mají všichni za diktátora, je to velmi vzdělaný a příjemný člověk. Uvolňuje islám, proto ho tam polovina lidí nemá ráda. Jenom díky němu se ale na tom našem festivalu mohl dělat i tanec, který se v Pákistánu veřejně provozovat víceméně nesmí.

Co s vámi udělala mentalita Pákistánců?

Pro nás to byl kulturní a civilizační šok. Tři dny jsme nevěděli, co po nás vlastně chtějí. Potom jsme si uvědomili, že nám nechtějí ublížit, ale chtějí si popovídat. Ptali se pokolikáté jsme v Pákistánu, jak se nám tam líbí, co jsme všechno viděli, jestli jsme muslimové a podobně. Funguje tam oční kontakt: ve chvíli, kdy se na někoho podíváte, pojme dotyčný názor, že si s vámi musí popovídat.

Zvykali jsme si ale třeba i na to, že když se chlapi vedou za ruce, nejsou homosexuálové, ale kamarádi. Je to věc islámu, přátelství znamená kontakt.

Odrazí se pobyt v Pákistánu ve vaší tvorbě?

To je složité, protože filozofie jejich hudby je jiná. U sofismu je nejdůležitější zpěvák. Muzika se nepočítá na doby, záleží na kolik slabik zpívá. Máme úplně jiné cítění, takže to využijeme především energeticky. Ale základ naší hudby zůstane tím, čím byl dosud. Vymysleli jsme si škatulku self-etno, tedy vlastní etnická hudba.

Co vás čeká v letošním roce?

Především čtvrtá deska. Měla by přinést změnu ve zvuku kapely, protože cítíme, že tři desky postavené na stejném základu jsou tak akorát.