Tehdy se hodně ve světě hovořilo a psalo o ars politica. O vztahu umění a politiky, o jejich vzájemné potřebnosti. U nás za železnou oponou se na chvíli dokonce zdálo, že spisovatelé mají schopnost a dar ovlivnit veřejné mínění - i politiky. Lidé potřebovali příběhy a neanonymní hrdiny, kteří svádějí boj s anonymní mocí a zlem... a vítězí už tím, že tu moc a zlo pojmenují. Byla v tom zřejmě neuvědomělá potřeba očisty vlastních nesvobodných osudů a snad obecně i té politiky.

Borges to viděl takhle: Lidé jaksi hladoví a žízní po epice. Mám pocit, že epika je jednou z věcí, které člověk potřebuje. Nakonec ale zásobí svět epikou Hollywood. Když se lidé na celém světě dívají na western - sledují mytologii jezdce, pouště, spravedlnosti, šerifa, střílení a tak dále - myslím, že to na ně působí epickým dojmem, ať už to vědí nebo ne. Vědět koneckonců není důležité.

Kdeže jsou loňské sněhy V pravé poledne a Sedm statečných? říkám si. Všechno je jinak. Westernům odzvonilo a vrací-li se jeden teď zase na výsluní hollywoodských Oscarů, jak jsem se dočetl, pojednává o homosexuálním vztahu dvou kovbojů. Bude to možná dobrý film, ale pohne diváckým světem podobně jako ty dva zmíněné bijáky velké a inspirativní westernové epiky? Dokázal by (hloupý příklad) změnit náhled křesťanskodemokratických lidovců na registrovaná partnerství našich homosexuálních spoluobčanů? Sotva.

Politika se přece už dávno rozešla s uměním a má příbuzenské svazky jen s ekonomikou. O tom se přesvědčujeme vždy znovu při útěku nějakého miliardového podnikatele do krajů věčného léta, případně po jeho béčkovými gangsterkami inspirované vraždě.

Ale co. S jistou dávkou béčkového cynismu si můžeme říci, že i takhle se čistí ekonomické a politické prostředí.

Oukej, tak to chodí.