U dveří největšího studia uviděl zastřeleného muže a zanedlouho pocítil sounáležitost s těmi, kdo oslovovali bojující veřejnost. Pokorný poctivě kráčí všemi cestami mladého autora satirických her, nadšeného člena Svazu české mládeže, který se rozhodl úplně nově formovat život nejen vlastní, ale i celé společnosti. Vyhlašovaný ideál socialismu pro něj byl prý synonymem štěstí, hojnosti, dobra.

Když se už jako emigrant v květnu 1985 zamýšlel v českém vysílání BBC nad úmrtím herce Jiřího Pravdy, který krátce po únoru emigroval, polemizoval sám se sebou: "Pamatuju se, že se mi do uvažování o tomto problému nepříjemně vměšovalo strašlivě symbolické jméno toho herce: PRAVDA - ale protože jsem v té době zcela neotřesitelně a nábožensky věřil v docela jinou pravdu, nedokázal jsem si připustiti, že by někdo poctivý a čestný mohl vidět dál, než jsem tehdy viděl já."

Kolikrát na to asi myslel při věznění počátkem 70. let nebo po podpisu Charty 77. Pokorný analyzuje Kynclovu exilovou novinařinu se stejnou pozorností, s jakou připomíná jeho noblesní práci po návratu "domů" po listopadu 1989. Je to příběh velkého člověka, jehož životní cesta i umění vystihnout při rozhlasovém či televizním příspěvku to podstatné může sloužit jako učebnice žurnalistiky.

Milan Pokorný: Karel Kyncl: Život jako román Radioservis, 290 stran