Pavana vznikla na počátku 80. let minulého století a typově jde o existenciální prózu. Text, který má skoro deníkový charakter a je psaný v ich-formě, se před čtenářem rozvíjí s jistou námahou, o to snadněji a usilovněji v něm ale rotuje motiv odcizení, skoro sartrovského hnusu z existence - a to jak z autorčina vlastního žití, překypujícího duševní i tělesnou bolestí a trýzní, tak z veškerých známek života, s nímž autorka přichází do styku.

Mládí na stránkách Pavany "bečí a páchne", stáří připomíná "pohyb tlustého střeva". O nevděčných a agresívních domácích zvířatech nemluvě. V tomto podivně chladném vesmíru, jenž Moníková vystavěla z přísných, ostře řezaných vět a jenž pozoruhodně defétisticky přijímá za svůj vlastní, kraluje intelekt, tedy rozum. Emoce autorka tlumí, zatlačuje je hluboko do sebe a namísto toho usilovně listuje knihami a hledá sebepotvrzení.

Nachází je především v díle Franze Kafky, jemuž věnovala soubor esejů, zvláště v jeho Zámku - s jeho aktéry vede své hovory, k jeho fikčnímu časoprostoru se vztahuje, v něm by se nejraději rozpustila. Pro dílo Libuše Moníkové je příznačné, jak čteme v Pavaně, že strhává jiné "texty k sobě s prudkostí, která nebere na nic ohledy".

Odmyslíme-li ale intenzívní pocit samoty, jenž provazuje patnáct kapitol knihy, a jeho "bezohledně prudké" papírové ilustrace, zbude z celé prózy série banálních, neživých situací. Bez ohledu na ravelovskou aluzi v titulu, na otázky nad ztrátou domova či smyslu života vůbec, k nimž má kniha potenciál provokovat, jde o dílo člověka, který víc četl, než žil. O poněkud schematickou prózu v lecčems příbuznou beletristické tvorbě Daniely Hodrové nebo Sylvie Richterové, jimž je košile knihovny bližší než kabát světa za oknem.

Libuše Moníková: Pavana za mrtvou infantku, překlad Radovan Charvát, Argo, 136 stran