A je radost konstatovat, že stejnojmenná filmová adaptace režiséra Joea Wrighta, ač zcela osobitá, nezůstala téměř dvě stě let staré knize nic dlužna.

Příběh rodičů a pěti dcer Bennetových z anglického venkova přelomu 18. a 19. století napsala Austenová s vtipem, na svou dobu překvapivým, jemuž čas pranic neubral na moudrosti a hloubce postřehů, na ironii ani jiskřivosti. Mimochodem stojí za to připomenout, že například Helen Fieldingovou při psaní Deníku Bridget Jonesové inspiroval natolik, že se k citaci Pýchy a předsudku otevřeně hlásí.

Dokonale rozvrstvená venkovská společnost. Snaha matky Bennetové provdat dcery za každou cenu včetně příšerně neomalených a ponižujících triků. Rezignace i sarkasmus jejího muže, jenž dávno všechno vzdal kromě téměř skrývané touhy, aby ty milovanější (protože chytřejší) z jeho dcer byly šťastné. Hloupost dcer nejmladších, nadšených leda z příjezdu vojenské posádky je v kontrastu s odhodláním té nejstatečnější z nich, Elizabeth, vymanit se ze světa pomluv, pokrytectví a intrik a jít vlastní cestou.

Pečlivě vykreslené prostředí i nabitý děj

To jsou pilíře románu a zůstaly jimi i ve filmu, který je předloze zejména v klíčových dialozích věrný, ale který je zároveň filmařským zpracováním naprosto originální, odlišný od většiny adaptací historických románů včetně těch austenovských (například Rozum a cit nebo Emma).

Wright se nespokojil s využitím brilantního textu, nenechává své postavy jen v kostýmech a rekvizitách říkat věty, byť tak půvabné jako ta, kterou pronáší Elizabeth na adresu zprvu nenáviděného pana Darcyho: "Odpustila bych mu jeho ješitnost, kdyby neranil tu mou."

S kameramanem Romanem Osinem naopak natočili s velkou filmařskou nápaditostí podívanou, v níž pečlivě vykreslují a odlišují jednotlivá prostředí - byť se vše odehrává na tomtéž anglickém venkově. Je tu statek nepříliš bohatých Bennetových, kde dívky neuchrání lemy svých sukní před marastem a hejny husí a slepic a kde pan Bennet obdivuje domácí prase víc než ženský půvab.

Ale je tu i mnohem vznosněji působící sídlo majetnějšího pana Bingleyho (nápadníka nejstarší Jane) a ještě jinak je prezentován luxus panství pana Darcyho. Nábytek či atmosféra plesu je v každém z oněch prostředí odlišná stejně jako jsou odlišné způsoby a mravy jejich obyvatel - i v tom jsou tvůrci důslední.

Snad nejvíc ale film překvapí tempem: žádná pomalá rozvláčnost venkovského života té doby se do něj nepřenáší, jen ji uvnitř cítíme, ale přitom sledujeme film nabitý dějem, svižný a roztančený jako slečny na lovu svých budoucích nadějí.

Herecky je hlavní pozornost logicky soustředěna na představitelku Elizabeth Keiru Knightleyovou. Je krásná a hraje výborně - v očích má jiskru a ve tváři i gestech patrnou schopnost nevídaně samostatného myšlení. Přesto ji chvílemi skoro zastíní skvostné výkony Brendy Blethynové a Donalda Sutherlanda jako rodičů Bennetových.

Ty role jsou samozřejmě ve vzájemném kontrastu a slovních přestřelkách obou postav velmi vděčné, ale to nic neubírá na mistrovství, s nímž je oba herci prezentují. Snad ještě víc Sutherland, jehož závěrečná scéna s Knightleyovou se může zařadit k těm, které se ještě po letech člověku vybaví, když vzpomíná, kdy v kině s chutí uronil poctivou slzu.

Matthew MacFayden hraje pana Darcyho v první části filmu trochu méně protivného než možná bylo pro logiku a vývoj děje a Elizabethiných citů záhodno, ale to je do jisté míry dáno i zbytečně přitrouble působícím Bingleym v podání Simona Woodse. Což jsou jen skutečně malé pihy na kráse filmu, který ví, co a jak chce říci o lidech - ať žijí dnes nebo před dvěma sty lety - a který zároveň pobaví i dojme. Co víc si vůbec lze od filmu přát?

Pýcha a předsudek, VB 2005

Režie: Joe Wright, scénář: Deborah Moggachová podle románu Jane Austenové, kamera: Roman Osin, hrají: Keira Knightleyová, Brenda Blethynová, Donald Sutherland, Judi Denchová a další.