Článek
V duchu žánru autor zabydlil svá díla množstvím nadpřirozených bytostí s magickými schopnostmi. Z průměru se vymyká už tím, že jeho svět je komplexní a není jen beze smyslu navršenou sbírkou upírů, vlkodlaků a mágů. Dílo má řád a v dalších pokračováních se Lukjaněnkovi dobře daří strukturu světa nadpřirozených bytostí rozvíjet.
Jestliže Denní hlídka, kterou Lukjaněnko napsal společně s Vladimirem Vasiljevem, nabízí jen pohled z opačné strany, tedy ze strany sil Tmy, její závěr a zejména Šerá hlídka jdou dál a odkrývají svět dozorující inkvizice i hlubší plány hlavních soupeřů. Už tím se Lukjaněnko přiblížil mistrům žánru typu Zelazneho.
Dílům napomáhá, že různé příběhy vyprávějí různí hrdinové. Pakliže Denní hlídka byla o něco slabší než první díl, místy bylo vidět, že autor přece jen fandí Světu, Šerá hlídka je opět velmi přesvědčivá. Trilogie však zaujme i čtenáře, kteří se nespecializují na fantasy. Lukjaněnkovy příběhy se totiž neodehrávají ve vymyšleném světě, jak tak tomu bývá ve fantasy, ale v současném Rusku, které spisovatel dobře zná.
Hlídky tak nevyprávějí jen o boji dobra a zla, ale také o současné Moskvě, o nových Rusech, o luxusních domech pro zbohatlíky, které nebyly pro nedostatek peněz dokončeny: mají nádhernou fasádu, ale chybějí v nich třeba koupelny. Nabízí i pohled na současnou podobu slavného pionýrského tábora Artěk.
Lukjaněnko jde však ještě dál -hraje si i s vysvětlením dějin minulého století, kdy zrod Sovětského svazu popisuje jako výsledek jednoho z experimentů nadpřirozených bytostí, které chtěly na zemi zavést sociální nespravedlnost, a jeho rozpad jako nutnost chránit je samotné před odhalením. Síly Tmy a Světla sice vedou v jeho románech mezi sebou nesmiřitelný boj, ale současně se musejí chránit před světem lidí.