Německá mládež přijala Tokio Hotel velevlídně. Tváře i pojetí hudby tehdy patnáctiletých bratrů Billa a Toma Kaulitzových (zpěv, kytary), osmnáctiletého baskytaristy George Moritze a šestnáctiletého bubeníka Gustava Klause ji dokonce přivádějí do tranzu. Marta Jandová, česká zpěvačka německých Die Happy, tvrdí, že při vystoupeních mladíků se děje cosi podobného, jako při koncertech Beatles na začátku šedesátých let: mánie.

Když si loni v listopadu přišli převzít dvě ceny německého fonografického průmyslu Comet pro nejlepšího debutanta a ocenění Super Comet, zpěvák Bill nebyl schopen své poděkování na pódiu dokončit, protože jej vřeštící třináctileté fanynky nepustily ke slovu. O měsíc později získali ještě prestižní cenu Bambi.

Rušno kolem kapely je, nicméně materiál, který nabízí na desce, je veskrze průměrný. V první řadě je těžké poznat, zda zpívá chlapec či dívka. Hlas mutujícího Billa je spíš legrační, bezpohlavní a bezbarvý. Nemá velký rozsah ani charisma, zvládá pár tónů, chvílemi to dokonce vypadá, jako by mu hlas přeskakoval.

Ani hudební složka není příliš zajímavá. Kapela se pohybuje v ranku pop rocku, byť se tváří (především vizuálně), že koketuje i s punk rockem. Melodické linky jsou těžkopádné, aranže skladeb jednoduché, texty triviální (což nelze mít teenagerům tolik za zlé) a prezentace ne nepodobná prvním pokusům netalentovaných gymnaziálních kapel odkudkoli na světě.

Tokio Hotel jsou v současnosti německým hudebním fenoménem. Vydrží tak dlouho, dokud budou vypadat mladě. Přežijí jen tehdy, odpoutají-li se od toho nejlacinějšího, co nabízejí. Na mládí lze sázet pouze krátkou dobu.

Tokio Hotel: Schrei

Universal Music, 42:00