Jste český básník, který se v exilu dokázal prosadit německy psanou tvorbou. Nyní jste převzal Záslužný kříž s hvězdami od země, jež vám poskytla azyl. Jaký máte pocit?

Necítím se špatně, ale vždycky se nejdřív podívám za sebe, jestli se mluví o mně. Teprve když mi žena řekne nebo se sám přesvědčím, že ano, to mluvili o tobě, tak začnu vážně přemýšlet. Mám totiž problém s dekoracemi a vyznamenáními. Také mám pocit, že to je gesto, které říká: už jsi toho udělal dost. Trošku mě to znepokojuje, protože to znamená, že jste něčeho dosáhl a poté by už jakoby nemělo nic následovat.

Existuje nějaký bod ve vašem životě, od něhož se dá vysledovat Gruša básník, spoluzakladatel Tváře, exulant, diplomat?

Samozřejmě že ano. Je to moje první knížka, jmenovala se Torna. Pak časopis Tvář i osud s tím spojený. Samozřejmě Sešity, román Dotazník. Po něm první pobyt ve vězení a potom okamžik, kdy jsem se po stipendiu v USA nemohl vrátit zpět. Měl jsem pocit, že je konec. Ve čtyřiačtyřiceti se v jiném jazyce nezačíná. A ta řekněme třetí "porážka" byl potom začátek toho, co jste líčil jako úspěch. Takže život je paradox.

K vašim literárním láskám patří Havlíček Borovský. Co další autoři?

Vždycky jsem miloval Stendhala, to byl pro mě veliký autor, francouzskou poezii také, a potom samozřejmě německé autory.

Jak se žije řediteli Diplomatické akademie ve Vídni, prvnímu z těch, kdo není Rakušan?

Za prvé nejsem první Čech, který se tímto tématem zabýval. To byl spolek Všehrd a spousta osobností, u zrodu školy stál kdysi Václav Kounic. Ale ti všichni se považovali za rakouské občany. Ale je to úplně poprvé, kdy Rakousko překročilo své hranice a udělalo ze školy tímto způsobem mezinárodní instituci. Jestli mám někde pocit, že se mi něco povedlo, tak je to ve Vídni, což je zvláštní.

Mohu vytvářet tvář školy, mohu formovat, formulovat. Je tam množství mladých lidí z celého světa, kteří mají neustále překvapivé otázky. Chtějí něco vědět. Je tam excelentní sbor plný profesorů - Američanů, Francouzů, Němců, Angličanů, což je naprosto vzrušující mixáž. Takže mě někdo musí mít rád, asi pánbůh.

Začal jste také třetí rok jako prezident Mezinárodního centra PEN klubu. Podařilo se vám naplňovat myšlenky, s nimiž jste do funkce v prosinci 2003 vstupoval, nebo vás něco zaskočilo, šokovalo?

I když vím, že literatura je povolání, kde nemůžete bez jisté ješitnosti existovat, překvapilo mě, jak vášnivé hádky lze vést na malá témata. Pak jsem zjistil, že diplomatická zkušenost i skutečnost, že funkci nepotřebuji k vlastnímu literárnímu sebeuplatnění, mi umožnily mít úspěch. Takže tam provozuji pokus dávat dohromady stanoviska. Tím pádem to jsou roky úspěšné, protože nejsem veden literární ctižádostí, ale spíš snahou jít cestou vyrovnávání názorů a hledání dohody.

Jiří Gruša (narodil se roku 1938 v Pardubicích) vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1969 až 1970 byl stíhán za uveřejnění osmi kapitol zrománu Mimner v časopisu Sešity, pro údajné pobuřování strávil v roce 1978 dva měsíce ve vyšetřovací vazbě. Od roku 1982 žil v SRN, protože mu bylo odňato čs. občanství. Po listopadu působil mj. jako velvyslanec v SRN a Rakousku. Při překladech se zaměřil na díla Franze Kafky či Rainera Maria Rilkeho. Mj. dokázal zaujmout básnickou tvorbou psanou v němčině, např. Der Babylonwald a Wandersteine. Napsal i slabikář Máma, táta, já a Eda.