Článek
Jenže ambice Irky jsou mnohem vyšší. Její skladby čerpají z keltské hudby, také britského folklóru, jiných podob world music i symfonických kompozic. Vytvořila si vlastní rukopis, k němuž patří používání angličtiny, japonštiny, latiny, gaelštiny a na novince také řeči, které je Enya sama autorkou.
Amarantine by byl dobrý soundtrack k pohádkovému filmu o putování za dobrem. Kompozice na desce jsou "vyklidnělé", náladotvorné, duchovně "nějak" zabezpečené a také, a to je velký problém, komerčně vymyšlené.
Když ještě byla členkou rodinné skupiny Clannad, bylo v tvorbě té kapely srdce. Tentokrát je do hudby dodatečně implantováno. Enya podřizuje líbivost a prvoplánovou snahu přiblížit se zpěvu potulných folkloristů přirozené kráse. Amarantine je tak v podstatě nudné dílko, u kterého víte, že jak začne, tak také skončí a Enya na něm bude po všech stránkách dokonalá. Jako zpěvačka i jako vrchní dohlížitelka na aranže skladeb. Je nádenice, která našla hudbu šlapající po citech posluchače a zcela se jí podřídila.
A tak by se mohlo zdát, že když je na desce ticho, je to umění. Mohlo by se zdát, že prázdné žvatlání je intelektuální masáž a také že neposlouchat Enyu je společenské znemožnění se.
Chyba lávky. Ruku na srdce. Je vůbec třeba takového kýče?
Enya: Amarantine
Warner Music, 45:35