V době puberty milovala Smithová poezii Arthura Rimbauda a tvorbu beatniků. Přidala se k newyorské umělecké bohémě, hrála na kytaru, zpívala, spolupracovala s divadelní skupinou, publikovala články a četla verše v klubech. Všechno by asi běželo dál, kdyby ji jednou nepotkal kytarista Leny Kaye.

Spřátelili se a vytvořili základ nové skupiny. Fascinována tvorbou Velvet Underground, Doors a Rolling Stones přešla Smithová do role zpěvačky. V roce 1974 začali koncertovat, ovšem nebylo to nic jednoduchého. Postupně si získávali pověst intelektuální kapely, jejíž hudba souzněla pouze s duší stejně naladěných.

Původní deska Horses vyšla v roce 1975 a čekaly ji skvělé recenze v tisku. Kolekci produkoval John Cale a v sestavě, která ji nahrála, byl také původně český kytarista Ivan Král. Třicet let ukázalo, že album je nadčasové. Pravda, dnes je v podstatě za hudební alternativu možné považovat cokoli, muzika je totiž velmi svobodná oblast, ovšem nově nahrané písničky (včetně coververze skladby My Generation od The Who) mají atmosféru poloviny sedmdesátých let a ze současnosti si vzaly pouze pevný zvuk.

Stačí si poslechnout úvodní Glorii či kompozici Land, složenou ze tří částí. Umění Smithové je hypnotické a nervní. V té atmosféře pak sděluje své poetické vize a je vcelku jedno, že více než zpěvu využívá přednesu. Cení se u ní osobitost, kterou si za ta léta zachovala.

Pro novou vlnu je album Horses možná klíčové. Někdy je na něm nervozity příliš, občas je Smithová okázale afektovaná, nicméně poctivá zlost duchovní romantičky z kolekce opravdu vyvěrá.

 Patti Smith: Horses, Horses Sony BMG, 46:39 a 67:31