Znamená to, že Siouxsie And The Banshees budou pokračovat?

To se nedomnívám. Už proto, že jsme ani nesložili nové písně. Rozhodli jsme se jen ohlédnout se za určitým obdobím naší existence. Zvolili jsme přitom pouze písně, které snesly posouzení dneškem, neboť jsme nemohli změnit, co jsme kdysi hráli. Bylo to zajímavé cvičení a přinášelo nám radost, ale všichni jsme svobodní a každý se na tom podílel z určitých důvodů, které pominuly. Navíc Siouxsie a Budgie připravují právě teď novou desku Creatures.

Nechybí vám hraní?

Někdy ano, říkám, jaké by to mohlo být zase stát na scéně, protože vystupování je docela návykové. Kdybych se k tomu vrátil, hrál bych rád. Ale neudělám to.

Proč jste se před sedmi lety rozhodli skončit?

Byl to delší proces, podíl na tom mělo, že se Siouxsie a Budgie přestěhovali do Francie, takže bylo obtížnější společně pracovat, hlavně skládat. V kapele to přestávalo fungovat.

Jak důležitá byla pro skupinu živá vystoupení?

Vždycky byla velmi významná. Právě s nimi jsme začali v době, kdy ještě nikdo z nás neuměl zpívat ani hrát. Všechno jsme se naučili na koncertech, drželi jsme se toho a postupovali vzhůru Když jsme složili nové písně, snažili jsme se je hrát na koncertech hned, jak to bylo možné, abychom jim co nejdříve dali tvar. Nikdy bych nemohl hrát v kapele, která by nejezdila turné a scházela se jen ve studiu. Musím ale přiznat, že když jsme něco ve studiu složili, bylo docela zajímavé zkoušet, jak píseň hrát živě.

Vaše první vystoupení se uskutečnilo v roce 1976 v klubu 100 vedle The Clash a Sex Pistols. Považovali jste se za punk?

Náš vývoj sice započal v dobách, kdy se Sex Pistols dostali k Malcolmu McLarenovi, takže festival v klubu 100 upoutal pozornost, ale tehdy nikdo z účastníků sám sebe neoznačoval za punk. To byla jenom nálepka zvenčí. Faktem je, že Banshees nikdy nezněli jako kapely, které si lidé obvykle spojují s punkem.

Vaše nahrávky na mne působí jako byste se snažili během let dělat aranžmá stále barevnější.

Vždycky, když jsme pracovali na novém album, pokoušeli jsme se jít dál, aby bylo jasné, proč chystáme novou desku. Zkoušet nové věci bylo pro nás součástí našeho přístupu. Ale myslím, že jsme nikdy nešli jen jedním směrem, že bychom pořád něco přidávali a dělali desky stále bombastičtější. V polovině osmdesátých letech jsme pracovali se smyčcovým kvartetem a dokonce i s orchestrem, ale pak jsme se zase vrátili k základům kapely s klávesami. Pořád se to měnilo, abychom psali písně pokaždé jinak.

Kterou z podob skupiny nebo alb máte nejraději?

Líbí se mi debut, A Kiss In A Dream HousePeep Show. To jsou moje nejoblíbenější alba. Reprezentují éry, ve kterých docházelo ke změnám, takže jsou pro mě důležité jak kvůli lidem, kteří na nich hráli, tak kvůli hudbě.

Co se vám líbí na Peep Show, které není pro tvorbu kapely zrovna typické?

Mám rád texty, hlavně však mám příjemné vzpomínky na to, jak vznikalo. Vlastně to bylo poprvé, co jsme natáčeli hudbu, které nebyla už předtím hotová. Zatímco do té doby jsme vždycky nahrávali ve městě a do studia jsme každý den jezdili taxíkem, tehdy jsme zůstali po celou dobu práce spolu, odstěhovali jsme se do domku na venkově, což nám přineslo hodně zábavy. Nad Anglií se zrovna přehnal hurikán, což ovlivnilo písně, které jsme složili.