Česká televize uvádí první část Manželských etud po 20 letech nazvaný Ivana a Pavel v neděli 1. ledna od 20.00 na ČT2.

Lze vměstnat do dokumentu jeden lidský život?

Samozřejmě, že to nejde. Pokusila jsem se jejich osudy zachytit ve zkratce, pokaždé je spíše načrtnu. Říkám, že tyhle filmy jsou hlavně impulsem k přemýšlení.

Co vás překvapilo, když jste se shledala s manželskými páry po tak dlouhé době?

Došla jsem k zajímavému zjištění, že alespoň v každodenním životě toho doba s lidmi moc nezmůže. Kdo je šikovný v příznivých časech, je šikovný i v nepříznivých podmínkách, akorát má menší možnost se prosadit a být vidět. Na druhou stranu, kdo není pánem svého osudu, není aktivní a bere život tak, jak přichází, aniž by příliš bojoval, je na tom více méně stejně v obou režimech. Nakonec v dobách svobody může dopadnout ještě hůř, v našem případě jsme zaznamenali i nezaměstnanost, která v době před listopadem nebyla. Neříkám, že to je apriori dobře nebo špatně, jde o obraz doby.

Pokud ale porovnáte oba cykly, můžete vidět, co naopak doba změnila.

Když jsem se vrátila ke svým někdejším protagonistům, zastihla jsem je v situaci, kdy jejich děti dorůstaly do věku rodičů, v kterém se oni kdysi ženili a vdávali. Tady jsou rozdíly dost patrné. Tehdy lidé vstupovali do manželství dříve, bylo to jedno z mála dobrodružství jejich života - vdát se a založit rodinu. Dnešní mladí alespoň z mých filmů - s výjimkou jedné rodiny, kde se dcera vdávala v sedmnácti - se svatbou otálejí a vyčkávají. Raději se vypraví cestovat nebo něco podnikají.

V díle věnovaném Ivaně a Václavovi, který vyhrál v soutěži na festivalu dokumentů v Jihlavě, nemůže otec vůbec porozumět svému synovi, hiphoperovi...

...a pro syna je naprosto nepochopitelný zase otec. Předchozí generace měla daleko více nalinkovaný život, jedna škola tehdy navazovala na druhou, následovalo manželství a pověstná dovolená v Jugoslávii. Nebyla jiná možnost, zatímco dnešní mladí mnohem více experimentují. Život nemají nalajnovaný, zdá se být rozmanitější, dobrodružnější, ale také nebezpečnější. V tomto díle se syn potýkal s drogami, v jiném zase druhý propadne kouzlu díla Tolkiena, žije jeho knížkami a pořádá kongresy. Netvrdím, že tohle je příklad svobodnějšího života, ale mladé generaci nelze upřít, že vyrůstá do rozmanitého světa. Přitom očekávají, že jim leccos zajímavého přinese.

Zdá se mi, jako by otec Václav nebyl schopný pojmenovat vlastní situaci, nezvládá ani své emoce. Jako by jeho generace věděla, že se musí starat o rodinu, ale nebyla zvyklá se zaobírat sama sebou.

On je příkladem typického workoholika, který vyrůstal bez otce a byl od raného mládí zvyklý se o sebe postarat. Vždycky hrozně makal, což je alfa i omega jeho života. Dovedu si velmi snadno představit, že jejich děti, které s ním vyrůstají, se potřebují vůči jeho životnímu stylu vymezit.

Jeho žena Ivana má za sebou několik pokusů o sebevraždu, přitom spolu mají pět dětí. Jak jste jí chápala? Myslíte si, že jste případně pozitivně ovlivnila jejich osudy?

Ivana žije ve strašném vypětí a já jí celkem rozumím. Ona je perfekcionistka a zároveň maximalistka, to je šílená kombinace. Snaží se všechno stihnout a ještě navíc perfektně. Když se jí to nedaří, propadá pocitům deprese. Na to je jediný lék - utéct z toho koloběhu. Jenže to nejde, ona to ví a někdy se jí to najednou propojí a dojde ke zkratu. Je to hrozná představa, když někdo má pět dětí a přitom trpí sebevražednými tendencemi.

Ale vezměte si, jaké to je, když se vidíte na plátně třeba po třech letech, slyšíte se říkat něco, s čím už nesouhlasíte. Pro mé hrdiny to je taková psychoterapie, ale všichni se jí účastní zcela dobrovolně. Myslím si, že jim to také pomáhá.

Věříte, že jste v cyklu zachytila reprezentativní příběhy dnešní střední generace?

To nedovedu úplně posoudit. Před pětadvaceti lety jsme si vybírali manželské páry do filmu dost náhodně, přišli jsme na matriku a nic jsme o nich pořádně nevěděli. Možná je náš obraz zkreslen tím, že jde prakticky jen o lidi z Prahy a okolí. Kdybychom natáčeli na vesnici, asi by cyklus vypadal trochu jinak. Atypičtí budou snad právě Václav a Ivana, kteří se řadí mezi podnikatele, mají pět dětí a to si Ivana ještě otevře vlastní krámek, aby prodávala. Ovšem všechno to jsou příběhy, které - tak říkajíc - napsal sám život. A stále ještě píše.

Vy se je údajně chystáte natáčet i nadále. Jak dlouho váš projekt ještě poběží?

Nedávno mi jeden z nich žertem položil stejnou otázku. Já odpověděla, že až do smrti - tedy nejspíše mé vlastní, protože jsem asi o deset let starší. Jedině, že by pokračoval někdo jiný.