Jeho prózy jsou tak pozoruhodně všední, obyčejné, neambiciózní, až se mi ani nechce věřit, že je mohl napsat současný český spisovatel. Vždyť dnešní česká literatura je především rychlá, efektní, mnohdy agresivní...

Čím to, že jste jiný?

Nevím, jestli jsem jiný, to asi vidí ostatní. Ale samozřejmě jsem si všiml u některých recenzí na mé knížky, že mé psaní se asi moc nehodí do téhle doby. Ale že se část kritiků posmívá mému stylu nebo některým mým literárním hrdinům, na to už jsem si zvykl. Zřejmě píšu pro lidi, kteří nejsou rychlí, efektní ani agresivní...

Máte k někomu ze současných českých literátů blízko?

Snažím se číst své vrstevníky, obdivuji ale často úplně jiné literární styly a přístupy, než oč se pokouším sám. Mám rád svět próz Jáchyma Topola, z českých autorek Zuzanu Brabcovou, moc mě zaujala novinka Petry Hůlové. Čtu Balabána, Brycze, Ludvu. Když jsem viděl film Štěstí, říkal jsem si, že Bohdan Sláma by měl začít psát povídky a romány. Ten jeho poctivý hledačský přístup bez póz a machrování, ten by se v současné české beletrii hodil.

V Selském baroku píšete o násilné kolektivizaci zkraje 50. let. Dotýká se vás tohle téma osobně?

Věnoval jsem tu knížku otci, který je synem kulaka, jak stojí v dedikaci, a z toho vyplývá, že já jsem vnukem kulaka. Nicméně paradoxně to není žádný příběh naší rodiny. Mluvilo se o tom u nás minimálně. Za totáče z pochopitelných důvodů, aby děti něco nekecly ve škole a nebyl malér a podobně, ale otec o tom moc nemluví ani teď. Na zlou dobu člověk prostě nerad vzpomíná a když, tak většinou tečou slzy.

Já jsem strávil jednu zimu v archivech a hledal jsem v kronikách obcí. Kdo chce, může si v archiváliích najít z těch let tragédií na deset románů. Ale většinou už dneska tyhle selské historie nikoho nezajímají.

Fabulujete při psaní, anebo se držíte skutečnosti, fakt, lidských osudů?

Konkrétně v tomto případě to bylo tak půl na půl. Ze zápisů v kronikách vyčtete většinou jenom tu strohou zprávu. Kolik se za jednou prostou větou, že sedláka z čísla popisného toho a toho roku 1951 vystěhovali i s rodinou a nemohoucí starou matkou, skrývalo utrpení, bolesti, nenávisti, to už si může každý podle míry své empatie domyslet.

Ale já jsem nechtěl psát velký společenský román o kolektivizaci. To měl udělat někdo jiný, někdo, komu je dneska sedmdesát osmdesát let a zažil to na vlastní kůži. Já jsem psal příběh ze současnosti, kdy ta temná minulost ještě není úplně zapomenutá, ještě se tu a tam vynoří a staré nenávisti ještě přežívají.

V nové knize se dotýkáte komunistické ideologie, ale vaše postavy nejsou jednoznačně dobré, ani jednoznačně zlé, respektive ukazujete je jednou v tom a jindy v jiném, skoro opačném světle. Máte na tu dobu, na její oběti a vrahy definitivní názor?

Já jsem mluvil se starými lidmi a četl si v archivech a myslel jsem si, že lidská paměť je děravá a naopak archivy obsahují tu "pravdu". Ve skutečnosti jsou děravé archivy i paměť a o pravdu musí člověk zápasit hlavně sám v sobě, o svůj názor, za kterým si může stát, se kterým může obstát navenek i před svým svědomím.

Minulý režim zatočil se selským stavem brutálním způsobem, to je nezpochybnitelné. Mnohem méně jednoznačné jsou pak role některých jednotlivých lidí v těch dramatech. Ti lidé chtěli hlavně přežít, prostě žít se musí. Při četbě obecních kronik jsem pociťoval hlavně úctu k těm pisatelům, kteří mi ve vřavě doby připadali jako ztracení. To až my po letech máme odstup, víme souvislosti a děláme chytré. Lidé drcení dobou, to byl můj pocit v archivu. Mít pevný názor a postoj teď a tady, to uznávám, mudrovat až dávno po všem, to mi přijde směšné...

Vaší oblíbenou krajinou jsou jižní Čechy, někdy v kontrastu s hlavním městem, kde ostatně váš nový román končí. Je pro vás místo důležité? Cítíte napětí mezi jihočeskou vesnicí, kde se všichni znají, a anonymní Prahou?

Na jihu Čech žiju, a tak se tu taky odehrávají mé povídky a romány. Přijde mi to normální. Na vsi jsem vyrůstal a po vojně i pár let pracoval, ale teď už jsem městský člověk. Kontrast mezi městem a vesnicí byl vždycky, připadá mi, že v dnešním mediálním věku se to ale hodně smazává, lidé se třeba vracejí na venkov, ale globální civilizaci už se nedá nikam utéct. Oko Velkého bratra vás sleduje už skoro všude.

Další věc, která mi vrtá hlavou, je vaše práce v bance - nebere vám ten život mezi čísly nápady a chuť k psaní?

Tuhle otázku opravdu nemám moc v oblibě. Mám naučených pár odpovědí. Například: Čísla jsou neúprosná, se slovy se dá smlouvat. Tak proto k nim prchám...