Je po lednovém odchodu klávesisty Michala Dvořáka atmosféra v kapele jiná než v minulosti?

Kapelu bych charakterizoval jako motor po generální opravě a nezbytné výměně některých součástek. Je dobře promazaný a nastavený na plný výkon.

Prožíváte vy osobně atmosféru před celorepublikovým turné po patnácti letech existence skupiny stále stejně?

Všechno se samozřejmě mění. Snažím se nebýt nervózní z věcí, ze kterých jsem byl nervózní vždycky, a současně se snažím nevykašlat na věci, které jsou velmi důležité. Čím jsme starší a zkušenější, tím náš zájem směřuje víc k hudbě. Kolem turné se samozřejmě děje spousta věcí, které s ní souvisí nepřímo. My se ale cítíme být hudebníky a ne nějakými osobami v šoubyznysu.

Z čeho jste býval nervózní?

Lpěl jsem na maličkostech, které mi nyní připadají zbytečné. Měl jsem tendence dotahovat všechno na sto dvacet procent, to důležité, i to nepodstatné.

S Lucií kromě vás pojede na turné ještě jeden kytarista, Tomáš Vartecký. Neobáváte se, že vedle něho ztratíte kus své osobnosti a hráčského prostoru?

Já se v Lucii, a v jakékoli jiné kapele, cítím být služebníkem hudby. Díky Tomáši Varteckému může být muzika Lucie v živém provedení podobnější studiovým verzím. Jsem rád, že to tak je. Tomáše si vážím jako nadaného a citlivého muzikanta. Hráli jsme spolu ve Wanastowích Vjecech už před sedmi lety. My i on jsme věděli, do čeho jdeme. Jeho členství v Lucii mi připadá logické.

Je to členství pouze pro nadcházející turné?

Nejsem schopen přesně říct, jaká bude sestava Lucie v době, kdy začneme nahrávat případné další album. Jelikož jsem v kapele měl od osmdesátých let všechny kytary na starosti já, necítím potřebu komukoli předávat část své práce. Je to můj koníček, takže si nedovedu představit, že do Lucie přibude další kytarista. Připouštím ale, že spousta věcí je otevřená. Snažíme se pracovat na vývoji skupiny. Chceme, aby kráčela s dobou a přitom se zuřivě bráníme systému "kam vítr, tam plášť".

Řekl jste, že se cítíte být služebníkem hudby. Co to znamená?

Cílem koncertu i desky je hudba. Směřuji k ní a sloužím jí, protože je pro mě to nejdůležitější. Mohl bych mít náladu chtít něco jiného, ale nemám. Před řemeslem, které dělám, cítím obrovskou vnitřní pokoru.

Jste schopen pojmenovat něco, čím se váš kytarový styl odlišuje od jiných?

Odpovídám, že ano, ale neznamená to, že se chci prohlásit za vynálezce nějakého kytarového stylu. Jsem typ, jenž vymýšlí hudební nástroje, které dosud neexistují. Ve studiu jsem si osvojil zákonitosti vzniku zvuku. Baví mě experimentovat třeba v aranžmá, kdy mohu spojit zvuky různých zdánlivě nespojitelných hudebních nástrojů. To se pak promítá i do mé kytarové hry, takže občas vymyslím nějakou věc, kterou jsem zatím nikde neslyšel.

Co prožíváte, když stojíte s Lucií na pódiu před vyprodanou halou?

Nejkrásnější je to, co vzniká v energetickém smyslu, ve vzájemné interakci mezi jevištěm a hledištěm. Když se energie sčítá a násobí, výsledkem je intenzívní pocit štěstí jak pro ty nahoře, tak pro ty dole. Někdy je to lepší, někdy horší, ale i když je to horší, je to pořád velmi dobré. To je má zkušenost z posledních deseti let.

Máte v kapele nějaký předkoncertní rituál?

Měli jsme různé rituály. Když jsme třeba jeli turné k desce Slunečnice, byl s námi svatý muž Maharudra Dhumal, indická tablista. Absolvovali jsme vždycky takovou meditační desetiminutovku. Bylo to zvláštní - šli jsme na pódium a mysl jednotlivých členů byla naladěna na stejnou strunu. Maharudra do nás vnášel něco, co evropské kultuře není vlastní. Bylo to krásné.

A rituál pro nadcházející turné?

Jako kapela nic vymyšleného nemáme. Soukromě si dávám třeba relaxační půlhodinku, při které jsem sám a věnuji se cvičení spojenému s hudbou a mluveným slovem. Experimentuji také s psychowalkmanem a dělám další věci, ale žádná z nich ve mně nevytvořila potřebu bez ní nebýt.

Proč by měl divák utratit třista padesát korun za lístek a jít na jeden z vašich koncertů?

Neměl by je utratit každý člověk, jenom ten, který dokáže s naší hudbou rezonovat.