Střet svobody s tmářstvím. Zápas vedený na dálku, avšak velice konkrétně a zavile. Na jedné straně inkvizicí a katolickou bigotností škrcené Španělsko. Proti němu nejsvobodněji v Evropě 16. století dýchající Nizozemsko. A velká hra proti králi Filipovi II., představiteli absolutistické moci. Je do ní vtažen i jeho následník Carlos. Zpočátku jen jako člověk vášnivě milující nevlastní matku, Filipovu manželku Alžbětu.

Tak viděl konflikty Evropy té doby básník, dramatik, ale také historik Schiller. Ještě dlouho před tím, než se věnoval historii nizozemské revolty odborně, než uvítal Francouzskou revoluci, zavrhl její krvavou diktaturu a setkal se s Goethem v hnutí Bouře a vzdor... Jeho pohled se s poučením novější historiografií 16. století pokusil Srba poněkud zmírnit zejména v charakteristice Filipa II.

Don Carlos se povedl

Ze Schillerova Dona Carlose, infanta španělského, je možné i dnes vypreparovat obraz praktik neomezené moci, dvorských i mezinárodních intrik. Jejich dějiny i praxe jsou ostatně neměnné.

Inscenace se v Brně zařadí k velkým. Tomu odpovídají nákladné kostýmy kontrastující se strohou scénou. Obojí je dílem Jany Zbořilové. Jako již několikrát přizval si režisér k hudební spolupráci Vladimíra Franze. Jeho part sklenul oblouk od renesančně barokních polyfonií až k současným dodekafonním hudebním strukturám.

Velký nemusí vždy automaticky znamenat umělecky významný. Srbova inscenace jednoho z dokonalých blankwersových překladů Ludvíka Kundery v úpravě Miroslava Plešáka se takovými ambicemi ale oprávněně pyšnit může.

Září Derfler a Bláha

Zajisté to naplňují i herci. Vedle zmíněného přísného, krutého, neodpouštějícího Derflerova krále Filipa stojí za zmínku zejména talentovaný výkon Petra Bláhy v titulní roli, Zuzany Slavíkové jako objektu střetu otce a syna, královny Alžběty, a také Miloslava Mejzlíka (Markýz Posa), Moniky Dudkové (Princezna z Eboli) a dalších.

Jde o důstojné rozloučení Srby se šéfováním činoherního souboru.

Národní divadlo Brno - Friedrich Schiller: Don Carlos, infant španělský. Přeložil Ludvík Kundera, režie Zbyněk Srba, dramaturgie Miroslav Plešák, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, hudba Vladimír Franz