Jak byste rád prožil Vánoce a Silvestr?

Od té doby, co se naše děti provdaly a oženily, a mají své děti, jsme s manželkou sami. Letos to bude stejné. Budou to velmi klidné Vánoce a podobný bude i Silvestr. Teprve potom nám vnoučata řeknou, co bylo pod stromečkem a z čeho měla největší radost. My už nejsme účastníky nádherných rozbalování dárků dětmi, což bývalo na Vánocích asi nejhezčí.

Stýská se vám po tom?

Ne, protože kdybychom se toho chtěli zúčastňovat, museli bychom být buď u jedné rodiny, nebo u druhé. Mám na to své vzpomínky a to mi stačí.

Máte Vánoce rád?

Mám rád těch pár dnů mezi Vánocemi a Silvestrem. A když k tomu napadne sníh, je mi blaze. Jsou to dny, kdy mám čas se válet, číst si nebo jít ven na jak dlouho chci. Na procházkách v zimě totiž miluji to těšení se do tepla. To je přece požitek, když přijdete vymrzlý a položíte si na kamna ruce nebo opřete záda. Je to hezký čas.

Sportujete?

Když je sníh, stává se ze mě chodec na běžkách. Na chalupě, kterou máme na úpatí Českomoravské vysočiny, si prošlápnu trasu, která je už drahně let stejná. Druhý den ji absolvuji znovu a je to lepší, no a třetí den je úplně prošlápnutá, jako by přede mnou šli dva. Přitom jsem to pořád já.

Kolik kilometrů má?

Tři kilometry tam a tři zpátky, čili šest.

Na chalupě prý rád zedničíte.

Z téhle činnosti mám opravdovou radost, prožívám ji a kradu na ni chvilky. Odehrává se hlavně o prázdninách v létě. Chalupa mi umožňuje zedničit pořád. Když jsme ji budovali, dělal jsem náročnější věci, třeba klenby. Představte si, co je to za krásu, když si uděláte oblouk, nasázíte do něho cihly, po několika dnech odstraníte podpěry a ono to nespadne.

Letos jsem se zabýval hlavně štukováním a otloukáním omítky. Mám radost z toho, že je to jako od zedníka. Myslím si, že naše chalupa ve vesnici ostudu nedělá. Uvědomuji si, že při zedničení nikdy nic nevymyslím. Je to tak krásná a náročná práce, že mě vždy donutí, abych přestal myslet na něco jiného.

Kdy tedy přicházíte na texty?

Jsem zvyklý chodit po světě, a když narazím na něco, co se hodí do písničky, udělám si poznámku do svého sešitku. Jakmile přijde čas složit text, zalovím v něm a zpravidla jsem úspěšný, mám hlavní slogan nebo téma.

Jak poznáte, že nastal okamžik, kdy byste si měl poznámku udělat?

Musím pokaždé hned, protože nápady neudržím v hlavě. Teď mám například rýmu a osvědčil se mi olej tea tree. Když jsem se mazal pod nosem, napadl mě rým: "To je chytrý, dát si tea tree". Hned jsem si ho zapsal, protože druhý den bych o něm nevěděl.

V tomhle případě ale bude třeba prozkoumat, do jaké míry je olej tea tree známá věc. Jestli o něm vím jen já, moje žena a pár lékárníků, tak o něm nemá smysl dělat písničku, protože by jí obec nerozuměla. Až to prozkoumám, pak si řeknu, že by se tenhle rým mohl stát hlavou písničky.

Co tomu řeknou děti, pro které píšete písničky nejčastěji?

S tím už si hlavu nelámu. Kolikrát do písniček sázím slova, o kterých vím, že jim nebudou rozumět, ale že se jim v životě budou hodit. Ony se zeptají. Stačí, když se jim slovo zalíbí a hned po něm jdou. Moje pětileté vnouče žije Harrym Potterem a celé pasáže z knih umí zpaměti. Říká se tam, že kdo se pustí do boje s Voldemortem, musí být buď statečný, anebo pošetilý. Pošetilý! A děti si to slovo osvojily. Nebo mi řekne, že takový ten velký fousatý je klíčník a šafář v Bradavicích. Šafář. Proč bych nemohl dát do písničky starobylé slovo šafář?

Láká vás vstoupit do jiného hudebního žánru?

Už jsme ho s Jaroslavem Uhlířem objevili, je to takzvaná operka. Loni jsme realizovali operku, čili zpívanou pohádku, O Budulínkovi. Letos došlo na Karkulku a myslíme si, že ještě nějaká pohádka by si takové zpracování zasloužila. Máme touhu: chtěli bychom, aby se naše operky staly součástí repertoáru školních besídek.

Vychází to?

Takový přehled zase nemám, ale v psychiatrické léčebně v Jihlavě Budulínka použili jako psychodrama, tedy léčebné divadlo, jak říkal Cimrman. Máme na videu, jak to chovanci sehráli.

Mělo to na jejich léčbu dopad?

Paní doktorka říkala, že to pro ně byla veliká radost. Dostali to jako úkol a ošetřující personál potěšilo, jak ho zvládli. Oni sice ve skutečnosti nezvládli ani zpěv, spíše jen tak chodili a chovali se podle nahrávky. Ovšem i to prý byl velký úspěch.

Může hudba léčit?

To je dokázané. Má prý vliv i na růst rostlin, což je také dokázané.

A na vás?

Nejsem typ člověka, který by si plánovitě pustil veselou hudbu, když je mu smutno. To si pustím spíš hudbu smutnou, aby mi to šlo do noty. Pokud mě něco vzruší až dojme, je to hudba klasická, beze slov.

Trápíte se často?

V poslední době nejvíce ze svého stáří. Kolikrát se ráno probudím a uvědomuji si, kolik je mi let. Zatím mě ale to trápení vždycky přešlo. Snažím se vážit si toho, že ačkoli jsem tak starý, do Divadla Járy Cimrmana chodí generace mladičkých holek a kluků, které baví to, co říkáme.

Jak své životní jubileum příští rok oslavíte?

V rodině a v divadle, jinde ne. Budu na to tlačit co nejméně.

Udržujete si přehled o trendech v populární hudbě?

V popině mě zajímají lidé, kteří dělají písničky o něčem vypovídající. V rozhlase totiž poslouchám spoustu písní, kterým naprosto nerozumím. Mají slova, ale textař je buď tak vysoce básnický, anebo takový blábolil, že ho nerozšifruji. Často je to jen takový nahozený sled obrazů a představ, jakoby halucinogenních.

Komu naopak rozumíte?

Třeba skupině Chinaski. Je veselá a hezky pracuje s jazykem. Má třeba objevné rýmy, například: "Hledám dívku sdílnou, co by chtěla chlapa s dílnou", nebo jak to je. To se mi líbí.

Je to hra se slovy, ovšem když píšete scénáře - ať už filmové či divadelní - pouze se slovními hříčkami nevystačíte.

K napsání některých scénářů dala impuls situace. Například Vrchní, prchni vznikl tak, že když jsme s Divadlem Járy Cimrmana začínali, hráli jsme v pražské Malostranské Besedě seminář v tmavých šatech. Já měl navíc motýlka. Po představení jsem si odskočil vedle do restaurace. Tenkrát tam nebyli vrchní nějak moc čilí, za totáče jste musel obsluhu kolikrát donekonečna přivolávat. Já vešel do lokálu a spousta lidí vytáhla prkenici a říkala: "No konečně!". Tato situace dala vzniknout tomu filmu.

Vybavíte si ještě podobnou situaci?

Ve hře Švestka alternujeme v Divadle Járy Cimrmana s Ladislavem Smoljakem roli Přemysla Hájka, který když někomu podá ruku, tak ji nepustí a furt kecá a kecá. Vy byste se ho rád zbavil, ale on pořád kecá. Stalo se mi to jednou na Slovensku. Přijeli jsme do jednoho kulturáku, kde mi ředitel popadl ruku a asi dvacet minut mi ji drtil. Přitom mi ukázal kancelář, co všechno tam má za plakáty a tvrdil, jak je rád, že mě tam má. Ruka mě strašně brněla, ale říkal jsem si, že by nebylo špatné mít takovou figuru ve hře. Když jsme začali Švestku psát, zjistili jsme, že je to nosný motiv postavy Hájka.

Uvede příští rok Divadlo Járy Cimrmana novou hru?

Nejste jediný, kdo se mě na to ptá. Na repertoáru máme čtrnáct her, které neustále točíme. Patnáctá hra by byla dobrá. Rádi bychom se ještě s Láďou Smoljakem zmohli a nějaký Cimrmanův rukopis objevili. Zatím se tak ale nestalo, takže to necháváme náhodě. Věřím, že jednoho dne jeden z nás přijde a řekne: "Mám to!"

Co kdyby s tím přišla nějaká třetí osoba?

To se nám za celých skoro čtyřicet let existence divadla stalo jenom jednou. Kolega Jaroslav Weigel nám vnuknul myšlenku udělat detektivku a my napsali Vraždu v salonním kupé. Jinak ale nápady od jiných lidí nebo třeba od diváků nikdy nebyly takové, že by nás to inspirovalo.

Neměl jste někdy chuť se od postavy Járy Cimrmana odpoutat?

Neměl, protože jsem si velmi dobře vědom, že to byl nápad šťastný, který nás a naše rodiny po léta živí. Nikdy jsem neměl touhu ho opustit. Jen jsme měli strach, abychom ho nerozmělnili, strach z opakování. Ten asi způsobuje to, že patnáctá hra se tak dlouho nerodí. Ne každé téma se pro naše divadlo hodí.

Podaří se vám už konečně v příštím roce realizovat se synem Janem nový film Vratné lahve?

Nerad bych o tom mluvil, protože tomu filmu hrozí, že bude tak očekávaný, až bude zklamáním. Mluví se o něm dlouho a nikdo neví, o čem je a jestli vůbec bude dobrý. K hlavní postavě mi dala impuls situace z Petřin, kam chodím do Delvity vracet lahve. Kdysi tam ještě nebyl automat, ale chlap, který je přebíral. Byl hrozně nemluvný, marně jsem se s ním snažil navázat komunikaci - nereagoval na nic. Já si řekl: "Bože, tohle je místo, kde by v tom zmechanizovaném a automatizovaném provozu byl čas na pár slov." Kdybych neměl jiné povolání, asi by mě docela bavilo tam být a tu nekomunikaci rozrazit.

Jedna z nejkrásnějších věcí, jakou jste kdy napsal, je text k písničce Holubí dům. Vy jste musel chování těch ptáků dobře poznat.

Mé dětství bylo s holuby spojeno. Táta je vedle včel choval také. Měl takovou strážní budku, která ještě dneska stojí v Kopidlně na poli, ale už trouchniví. Na ni přidělal holubníky. Přistávání holubů, svist křídel, která víří prach, to bylo mé dětství.

Ještě vás dnes někdo oslovuje s nápadem, abyste v budoucnu kandidoval na prezidenta republiky?

Zaplaťpánbůh ne. Většina národa je se svým prezidentem spokojena, a to je pro mě dobré. I když se s tou většinou národa neztotožňuji.

Nelitujete, že jste do volby prezidenta přece jenom nešel?

Nelituji, protože jsem nikdy nepřemýšlel vážně o tom, že bych se jí zúčastnil. Naposledy jsem o tom vážně uvažoval, když jsem byl malý a viděl jsem prezidenta ve škole na obrázku. Od té doby mě to ale ani nenapadlo, protože na takovou funkci nemám talent. Naprosto bych shořel.

Přišla vám už nabídka, abyste se podílel na kampani nějaké politické strany příští rok ve volbách?

Ještě ne.

Přijal byste?

Nechci o tom moc mluvit, abych nedal nikomu impuls k tomu, aby mě oslovil.