Vladimír Sís s kameramanem Josefem Vanišem odjel na podzim roku 1953 do Číny a stal se jedním z nemnoha evropských svědků čínského pronikání do Tibetu. Místo na Vánoce se vrátili po více než roce a z obrovské délky filmového pásu, který natočili, se dochoval dnes unikátní, loni v Národním filmovém archívu restaurovaný dokument Cesta vede do Tibetu (1955) a kniha Země zastaveného času (1956). V roce 1997 vydali ještě velkou obrazovou publikaci s výběrem fotografií z už dávné cesty Vzpomínka na Tibet.

Obrazová kniha o tajemství červené krabičky vychází z deníků, které nebyly nikdy zveřejněny a které otec Vladimír věnoval synu Petrovi.

Patříte k Čechům, kteří v Americe uspěli. Splnil jste si sen?

Svůj ani tak ne, spíš tatínkův. On tam jako kluk moc chtěl, hned po válce se mu to skoro podařilo. V Rumunsku se chtěl v nějakém přístavu se svým nejlepším kamarádem dostat na americkou loď. Jenže oni vzali jen toho Sašu, protože se narodil v Americe - hrál pak v Greenwich Village na piáno a taky tam umřel na nějaké drogy. Pamatuju se, jak mi otec jednou řekl: Až budeš žít v New Yorku... A já myslel, že se zbláznil. Pro mě už Mnichov byl daleko. Já chtěl být někdo jako pan Trnka, že bych žil někde v cizině, jsem si nedovedl představit. Jenže on mi otec, jak měl za sebou ten Tibet a jezdil po světě, dával, ať jsem chtěl nebo ne, větší dimenzi, až nakonec mám pocit, že žiju jakoby jeho prodlouženej život. Vím, jakou radost mu dělalo, že v New Yorku bydlíme ve stodole, kde měl nahrávací studio Stan Getz, protože on samozřejmě miloval jazz a všechny ty skvělý muzikanty.

Do USA jste se dostal podobně jako Miloš Forman, žádný útěk, jen jste se nevrátil. Ale podle toho, co jste řekl, tím podobnost končí, ne?

Ani jsem si neuvědomoval, že odcházím. Po úspěchu v Berlíně jsem dostal nabídku na seriál ze švýcarské televize. Mohl jsem se rozhodnout, jestli budu pracovat v Praze nebo tam. Jeden pán z Filmexportu, který se mnou jel, říkal: Tedy ten Curych, to já kdybych si mohl vybrat, to je město - a tak jsem na to skočil a dostal se na rok do Curychu, který se pak ukázal jako unylá díra. A protože tam mají přísné zákony na práci, musel jsem v sobotu a v neděli dělat tak, aby o tom nikdo nevěděl. Filmexport dostal peníze, o pánovi dneska vím, že byl superfízl, seriál se z mého hlediska nepovedl, promítal se sice s úspěchem ve Švýcarsku, ale do Čech nikdy nedorazil. Ale byla to pro mě i jiná zkušenost, která pak možná hrála roli, že jsem v Americe zůstal. Měl jsem kamarády, kteří do Curychu utekli.

Scházeli se v jedné hospodě a já tam za nimi chodil. Jenže jednou někdo řekl: Platím za celou hospodu, jenom za támhletoho hajzla ne. Já se ptám, jestli myslí mě, a on: Myslím vás. Já se ptám proč, a on že proto, že mám československý pas. Já mu na to říkám, že dělám kreslený filmy, a on, že to je sice hezký, ale že sloužím své vládě. Vlastně měl pravdu. Já jezdit ven mohl, protože jsem byl vývozní artikl a prodávali mě levnějc, než se venku platilo domácím. Podobně jsem se pak dostal do Londýna a odtud do Ameriky na tři měsíce, že budu dělat film k olympijským hrám. Tenkrát začínala MTV a mně, když jsem se tam octnul, nějakou náhodou nabídli, abych udělal písničku Boba Dylana.

To byl ten splněný sen, začal jsem na tom hned pracovat, bez smlouvy, bez peněz, jen jakože z lásky... Mezitím mě odvolali z projektu olympiády, protože se v Moskvě rozhodlo, že se do Los Angeles nepojede. Jenže já chtěl dodělat Dylana, a tak jsem zůstal. Produkce se pak na něj podívala a řekla: Ne. A já si s hrůzou uvědomil, že nemám nic, překročil jsem termín výjezdní doložky, a když se vrátím, budu v průšvihu, nikomu bych to nevysvětlil.

Docela dobrý začátek. Ale v té době už se jako čistič bot nezačínalo. Co jste zkusil vy?

Dneska to vypadá jako legrace, jak jsem byl z té Ameriky popletený a vůbec jí nerozuměl. Ne že jí dneska moc rozumím, to jsem zjistil až mnohem později, že ji pořádně nepochopím nikdy. Byl jsem v Hollywoodu a trochu exot, a tak mě zvali na různé večírky, kam chodili slavní, představovali mě a říkali, že tu jsem a že zase odjedu. To bylo celkem jasné, ale taky svůdné. A pak zjistili, že neodjíždím a že nemám práci a že jsem trochu zoufalej - a přestali mě zvát. Ale měl jsem štěstí, jmenovalo se Josine Ianco-Starrells, mimochodem žena pana Kleina, který točil filmy se Sašou Hackenschmiedem. Byla to fantastická žena, ředitelka Municipal Art muzea, její tatínek byl slavný izraelský malíř Marcel Ianco. Líbily se jí moje obrázky, tak mi sehnala učitelské místo na výtvarné škole. Potom poslala vzorky mých prací Maurici Sendakovi, protože už jsem doma předtím pár knížek dělal. Sendak, nejslavnější americký autor knížek pro děti, mi zavolal v domnění, že je chci dělat taky, abych přijel do New Yorku, že Hollywood je pro to špatné místo. Do té doby mě nenapadlo, že bych se měl pokoušet o knížky pro děti, ale to jsem mu samozřejmě neřekl a odjel jsem. Jenže se ukázalo, že to až tak jednoduché není, a léta mě živilo kreslení pro New York Times.

Ale knížky to nakonec vyhrály.

S knížkami to přišlo postupně a taky se štěstím. Nevím, jestli si ona našla mě, nebo já ji. V nakladatelství Doubleday byla redaktorkou paní Jacqueline Onassisová, ano, nedivte se, vdova po prezidentu Kennedym, a protože byla Onassisová, mohla si dělat, co chtěla. Řekla, abych udělal knížku o Praze, kterou do té doby nikdo nechtěl, protože by to nikoho nezajímalo. A navíc rozhodla, že to nebude 32 stran, jak tam mají všechny knížky pro děti, ale 68. Tajemství červené krabičky vznikalo ještě s jejím vědomím a nemusel jsem se vázat požadavky nakladatele, nechala mě, ať to dělám po svém. Pro mě bylo cílem, aby tu knížku viděl hotovou otec, protože už jsme věděli, že má rakovinu. A úspěch, který měla, to už bylo jakoby potvrzení. Knihu požehnala i Jeho Svatost dalajláma, a pak ji dokonce vybrali i na vánoční stůl...

Prosím?

V Americe je knižní trh velký byznys a tohle byla jedna z věcí, ze které jsem byl taky překvapený, i když jsem už leccos věděl. Knížky se prodávají hlavně v obrovských superobchodech, které patří velkým korporacím, například Barnes & Noble, a ty mají vymyšlené různé způsoby, jak knihy prodávat, jak přesvědčit lidi, aby si je koupili. Mají systém stolů a polic. Těch obchodů jsou tisíce a musejí vypadat všechny stejně. Takže natočí video, to pošlou do všech obchodů, aby všude věděli, jak to má vypadat. Mě vybrali na takový vánoční stůl, kde je dalších čtrnáct knížek, speciální vánoční výběr ze všech žánrů, kuchařka, detektivka, thriller... Hrajou se koledy a ty knížky jsou první, co uvidíte, když do takového obchodu přijdete.

Skvělé...

To já taky říkal, že je to výborný. A nakladatel na to: Výborný to je, ale víte, kolik to stojí, že vás vybrali? Dvacet tisíc dolarů! To jim zaplatíte, že vás vybrali.

Vy?

Platí to samozřejmě nakladatel, ale ve skutečnosti autor. Nakladatel se musí rozhodnout, jestli se mu to vyplatí, jestli takhle prodá třeba o padesát tisíc výtisků víc, takže se těch dvacet tisíc dolarů vrátí a ještě se ziskem. Když se knížka neprodává a prodělá, prodělám i já. Dostávám jen šanci, takzvaně místo na poli.

Jak?

Jsem placený tak, že dostanu zálohu proti prodaným výtiskům a potom mám z každé knížky 10 procent. Když jste slavnější a slavnější, můžete si říci o víc. Stephen King dostane obrovskou zálohu, protože nakladatel ví, že ho prodá hodně. Něco jiného je začínající spisovatel. Ten taky dostává zálohu, dá se kolem něj vytvořit atmosféra očekávání, talentu... Jenže vysoká záloha je podmíněná tím, jestli se knížka prodává. A kdyby se, běda, neprodala, tak ten autor získá pověst člověka, který dostal velkou zálohu, ale s knížkou neuspěl. To se dá udělat jednou za život, druhou smlouvu už těžko dostane.

Jinak to nejde?

Jde. Můžu vydávat třeba u nějakého malého univerzitního nakladatele, ale to bych vydal nějakých pět tisíc výtisků.

A vy se tím neuživíte.

Ten problém je trochu jiný a před patnácti lety, když jsem se začínal prosazovat, nebyl tak patrný. Skoro to vypadalo jako v 19. století - nakladatel vydával, protože měl rád knížky a věřil v ně. Představoval jsem si to jako kdysi v Paříži. Nakladatel řekl: Mně se líbí, jak ten člověk píše, a vydal mu první knížku, druhou, třetí - a až třeba osmá se prodala a nakladatel měl satisfakci. Byl jsem na tom podobně, ještě jsem zažil, že jsem přišel s nápadem, nakladateli se líbil a dal mi smlouvu. Dneska napřed udělají průzkum trhu. Když přijdete dejme tomu s knížkou o pánovi, který chytá motýly, oni zjistí, že lidi zrovna víc zajímají jezevčíci, a tak vám řeknou, jestli byste nechtěl radši udělat knížku o lidech, kteří chovají jezevčíky. A podobně se vybírají knížky pro překlady. Oni se nedívají, zda je ta knížka dobrá, ale jestli se v Německu, ve Francii, v Británii prodávala, jestli vydělala. Mně dají dobrou nabídku, vědí, že už mám svoje publikum, rozhodují se jen, jestli mají té mé knížky vydat padesát, sto nebo dvě stě tisíc kusů, ale ve stejném oboru jsou vedle mne lidé, kteří mají miliónové náklady a ty jsou podložené jen obchodem.

Tohle je pro mě deprimující, že se ztrácí šance něco objevit, že se knížka přizpůsobuje čtenářskému průměru. I ti lidé, kteří to myslí dobře, se tomu přizpůsobují - sledují trendy, jinak nevydělají.

Ale na druhou stranu z toho, co říkáte, vyplývá, že Američané nekoukají jenom na bednu, že čtou.

Čtou, ale jenom někde. Zjistil jsem to díky turné, když jsem objížděl Ameriku po knihkupectvích s knížkou o Darwinovi. Je to podobné, jako když rozdělují státy na modré a červené podle toho, jestli volí republikány nebo demokraty. Čte se tam, kde volí demokraty. A šok pro mě byl, že víc než polovina Američanů neuznává evoluci, Darwina neberou.

Prozradil jste, že jste měl štěstí, občas vám někdo pomohl. Co považujete za svou zásluhu, že se vám podařilo uspět?

Že jsem tu výzvu přijal. Říkáte si, že přijde nějaký moment, kdy budete muset něco dokázat, sbíráte na to síly, připravujete se. Za to, myslím, může otec. On vyrůstal u Bati a měl v sobě něco z té vůle, kterou tam pěstovali, budil nás strašně brzy, říkal, že svět pospíchá a že se nemůžeme válet. Sám si šel pak třeba zase lehnout, ale nás z postele vyháněl. A asi proto, že do mě vložil tuhle šílenou etiku, jsem ty okolnosti přijal, jako kdyby začala nějaká válka a já to musím dokázat. Na Ameriku jsem se nedíval jako na svůj nový domov, ale jako na území, kde mám něco dokázat.

Ale domov tam máte, vaše žena je Američanka.

To je taky shoda okolností, protože jsem byl na cestě zpátky. Americké občanství jsem dostal v roce 1989 a mohl jsem sem přijet legálně ještě před listopadem, to už bylo znát, že polevuje. Jenže jsem se zrovna seznámil se svou ženou a v září jsme jeli do Evropy a do Prahy. Chtěl jsem jí ukázat Malou Stranu, ticho, romantika...Šli jsme na procházku, byla trochu mlha, a v té mlze chodili lidi s kuframa a s dětma a ty děti si nesly medvídky. A pak jsme šli na Petřín a tam lezli podobní lidi z křoví a ptali se, kde je německá ambasáda. Takže jsme z procházky vedli třicet lidí přes Petřín a já nevěděl, jestli na to velvyslanectví můžou, nebo nemůžou, vůbec jsem nevěděl, co se děje, a ta moje, jak nevěděla, jak to v komunistických státech chodí, říkala, že je filmová střihačka z New Yorku, a já jí říkal, ať je zticha, že je pozavíraj a oni nás udaj, že jsme je vedli, a ten člověk sundal hodinky a dával mi je, že jsme je dovedli na svobodu, a já mu říkal, že tam bude muset makat...A pak jsem se vrátil do New Yorku, máme dvě děti, a žiju jako umělec a mezi umělci a mohl bych si myslet, že Amerika vypadá jako její umělci.

Myslíte na návrat?

To je složitější. Už jsem prošvihl dobu, kdy by děti zapadly do zdejšího školského systému. Mně se v Čechách líbí, že by měly víc samostatnosti a nezávislosti, v Americe tak samy jako tady nechodí, všude je někdo vozí. Na společnost by si zvykly hodně rychle a měly by mnohem víc legrace, ale česká škola by pro ně byl asi šok. Do americké nebo mezinárodní bych je dát nechtěl, byl jsem se tam podívat a ty děti nepatří nikam.

Moje žena je Američanka, moje děti jsou Američani. Nedávno mi řekly: Tatínku, ty jsi přistěhovalec. No jsem. A když viděly, že jsem se nad tím pozastavil, že prý jsem dobrý usedlík. Asi jim ve škole vykládali, že teroristi jsou špatní usedlíci. A takových situací přibývá.

Přitom ony to v Čechách milují, jenže vytržené z kontextu, znají povrch, jezdili sem k babičce a dědečkovi, všichni byli hodní a udělali dort. Jako já v tom Hollywoodu, když mě všichni zvali, dokud nezjistili, že jsem tam nafurt.

Na Vánoce jste tu s dětmi někdy byli?

Před dvěma lety, bylo to hezké, až na to, že moje dcera nejí ryby. Tak byl konflikt.

Krocana doma jí?

Krocana jí, ale to je zas jiná komplikace, oni jsou ti krocani ohromní...Letos to vyřešíme nějakým kompromisem mezi kuřetem a rybou. Pro mě je na amerických Vánocích hrozné, že trvají celý den, je to nekonečné, únavné, přejedené. Já miloval české Vánoce, protože to pro mě byl tajemný večer, nikdy jsem nepřišel na to, jak to tatínek dělal, že jsme seděli všichni pohromadě a najednou se otevřely dveře a tam svítil a prskal stromeček. Tak oni to dělají dneska kvůli mně, ale je to tak, že se na mě ti Američané koukají, co to zas dělám.

Váš tatínek na Štědrý den nevyrazil do ulic, aby nepřekážel?

Ale ano. Maminka vařila a tatínek měl schůzku ve Slavii a pak přišel domů a maminka říkala, že tatínek si bude muset chvilku lehnout, viď, Vláďo! A Vláďa říkal: Měl bych zabít toho kapra. Ona říkala: Prosím tě, vždyť se zabiješ sám. A tatínek si šel lehnout a pak to vždycky dobře dopadlo, učesal si vlasy a byla večeře. A pak stromeček a dárky a já si je dal na židli a díval jsem se na ně a pak jsem usnul.

V Americe, tam je to jinak. Na začátku si myslíte, že si zvyknete, ale pak zjistíte, že jste si nezvyknul, že vám to tam pořád připadá takové divné...