Otec, známý právník, osvětimský vězeň, žalobce v procesu s K. H. Frankem a K. Daluegem, působil v Hlasu Ameriky a setkával se denně s elitou čs. emigrace. Jan Drábek začal studovat a chtěl si vybrat kariéru letce válečného námořnictva v Pensacole na Floridě. V jeho vyprávění ožívá New York i Washington počátku padesátých let, Harry Truman, Joseph McCarthy, Petr Zenkl i Jiří Voskovec a mnoho dalších. Čtenář ocení Drábkovu upřímnost, když líčí, jak se chtěl stát opravdovým Američanem, a přitom vnímá, jak rodiče a jejich přátelé nemohou zapomenout na Prahu a staré Československo. Je svědkem i jeho novinářských začátků a skončí v roce 1960, v době jeho cesty do Evropy.

Kniha Po uši v Americe je osobní vzpomínka. Existuje snad něco, co jste do ní nedal a chcete se k tomu ještě vrátit?

Neřekl bych. Ohraničil jsem si totiž dobu lety 1948 až 1960 a přistupoval k ní jako v knize Po uši v protektorátu očima kluka, teď už o něco staršího, a popisoval, jak se mu Amerika jevila a jak se potom jevila rodičům. Při večeři jsem totiž poslouchal, jaký názor na ni mají oni. Když jsem začal psát, vzpomněl jsem si, jak obrovskou událostí bylo zvolení Harryho Trumana prezidentem. Skoro každý jím pohrdal, protože se stal Rooseveltovým viceprezidentem hlavně jako politik ze státu Missouri na pomezí mezi Severem a Jihem, a najednou se ukázal jako zásadový člověk.

V čem?

Přijeli jsme totiž do Ameriky, která se postavila ke komunismu rázně, nebyl to už strýček Joe, ale Josef Stalin - diktátor a vrah. To byla zásluha Trumana, který se s ním setkal v Postupimi a řekl si, že s tímhle člověkem se nechce bavit. Najednou jsem si uvědomil obrovský Trumanův vliv, tak jsem o něm do knihy vložil pár stránek. Stejně jako v případě senátora Josepha McCarthyho, kvůli němuž jsme se stěhovali z New Yorku do Washingtonu. Lidé ho tu znají spíš z podání, jak o něm psalo Rudé právo.

Jak jste ho viděli vy v Americe?

Na jedné straně jsme si ho považovali, byl to antikomunista a pustil jim žilou, na druhé straně jsme jím nemohli být nadšení, protože on byl na polovinu fašounek, co si budeme povídat. O Hlasu Ameriky se vyjádřil jako o narůžovělé skupině - můj otec měl radost, protože utekl před komunisty, a tady ho McCarthy označil za polovičního komunistu. 

Hodně vzpomínek máte i na českou exilovou komunitu. Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Hodně velký vliv na mě měl otec, i když jsme si tak do mých čtyřiceti let moc nerozuměli. Když se mě teď ptáte, tak si uvědomuju, jak mě tento člověk, se kterým jsem byl neustále v nějakých rozporech, ovlivnil. Říkal jsem si, že je to starý konzervativec, který nevidí, jak já žiju, on podle vlastního stylu a já se musím všemu přizpůsobovat. Ve škole i doma. Když mi bylo čtyřicet, uvědomil jsem si, čím vším otec prošel a čeho jsem si měl všímat víc než našich rozmíšek. 

A na koho nejvíc vzpomínáte?

Rád jsem se stýkal s Milanem Horákem, vdovcem po Miladě Horákové, který bydlel ve Washingtonu ve stejném domě jako rodiče. Nikdy se nenaučil anglicky a neustále vyhledával českou společnost, s mým bráškou si báječně rozuměli a projeli spolu celou Ameriku. Obdivoval jsem, jaký to byl kumpán, sečtělý člověk a přitom se mohl bavit s těmi nejobyčejnějšími lidmi. Byl to mimořádný muž. Tady mu zavraždili ženu a on se dokázal usmívat. Slyšel jsem přitom od jeho kamarádů, že v Německu prošel obrovskou depresí, když zjistil, že manželku obžalovali, odsoudili a nakonec popravili. Dovedl se s tou situací vypořádat. Jeho osud měl americký happy end, to když za ním přijela vysněná dcera Jana, našla si manžela a založila rodinu. 

Na dobu, o níž píšete, se dnes díváme jako na historii, pro vás je to součást života. Dá se říci, že vás něco mimořádně ovlivnilo?

Určitě. Skončil jsem střední školu, měl jsem úraz a díky vyplacené pojistce jsem si mohl zaplatit univerzitní studium. Ocitl jsem se na jihu Států v době, kdy přišlo rozhodnutí Nejvyššího soudu, že musejí být společné školy pro bílé i černé. Byla to obrovská revoluce. Pozoroval jsem Jižany, jak na to reagují. Vůbec jsem si uvědomil, na čem je Amerika postavená a s čím si musí poradit. A potom, když jsem byl na výcviku v americkém námořním letectvu, odkud mě rychle vyhodili, protože jsem byl asi nejhorší pilot, kterého v Pensacole na Floridě měli, jsem si uvědomil, že se musím vypořádat se životním zlomem. Očekával jsem, že budu důstojníkem, a skončil jsem jen s bílou čepičkou. A mělo to svůj význam: uvědomil jsem si, že moje cesta nahoru, kde budu šťastnej a slavnej, nebude tak jednoduchá, jak se mi zdálo. Amerika se stala mou školou života. 

Díváte se na něco s odstupem jinak?

Ve chvílích, když jsem nedokončil letecký výcvik, jsem si myslel, že je to konec, ohromná životní tragédie. Po několika letech jsem pochopil, že to jsou mezníky, které se budou třeba i opakovat, že svých cílů nemusím dosáhnout. Jistě to bylo zklamání. Přijal mě tehdy admirál, vzal kolem ramen a povídal: Mladý muži, nic si z toho nedělejte. V téhle zemi je tolik zajímavých zaměstnání, že přistávat na letadlové lodi je jenom jedno z nich. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem jako velvyslanec České republiky předával pověřovací listiny v Keni. Měl jste vlastně pravdu, pane admirále.