Hlavní obsah

Sexuální životopis mé ženy ve Viole

Právo, J. P. Kříž

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Na prstech jedné ruky bych spočítal, kolik novin, časopisů a televizí včetně rozhlasů připomnělo listopadové pětasedmdesátiny Josefa Vinkláře (14. 11.). Nadělil si dárek sám - v pražské Viole, kde pod názvem Sexuální životopis mé ženy hraje spolu s Janou Synkovou dramatickou koláž Portrétu starého umělce Josepha Hellera.

Článek

Pro dvojici na první pohled takřka protichůdných hereckých osobností napsala scénář Jiřina Tejkalová a do diváky vždy doslova nabité literární a divadelní vinárny tresť názorů na život připravil Jiří Havelka. Premiéru měl Sexuální životopis dva dny po Vinklářově jubileu.

Pokoušet se o štěstí a shánět vstupenky doporučuji ale i na přelomu roku, i v tom příštím. Člověk na konci cesty Josef Vinklář, neboť také jeho osobním přemýšlením o údělu a koncích umělců je tlumočení myšlenek posledního Hellerova románu, má mimořádné dispozice pro jemné nuance textu strukturovaného jako úsměvně ironické, sebeironické, občas trucovitě zneuznané, a prozměnu zase k okolí sarkastické nálady člověka na konci cesty.

Dobrým hromosvodem jeho litanií, ale také chápající bytostí - vždy na dostřel jedovatostí, ale s vlastní opakovačkou připravenou kdykoli eliminovat bezohlednou palbu a nutící partnera a protivníka vždy schovat hlavu a raději přesněji mířit než střílet nazdařbůh, je v pichlavém opozičním rozjímání Jana Synková.

O koncích lidí od pera

Ti dva na jevišti se potkali v pravou chvíli. Z kontrastu jejich naturelu vznikl překvapivě celistvý tvar. Synková tvrdí komorní inscenaci kořením sršatě skřípavé ironie, odstupem od nálad stárnoucího spisovatele bažícího po uznání.

Nakolik Vinklář hraje o sobě, a co tlumočí o Hellerovi, není podstatné. Oba jsou přece - každý po svém - mistři. Překvapivě poučná je i "přednáška" starého umělce o smutných koncích mnoha světových spisovatelů. Ústí do takřka radostného poznání, zmirňujícího i neodvratnost vlastního konce: Kdo zemře letos, má příští rok pokoj.

Ve Viole to jiskří vztahem pozdně milostné dvojice a oslavou spisovatelského řemesla. I když jeho zástupci míří k svým hořkým koncům. Jsem ještě tady, vězte, křičí spisovatel (výtvarník, herec). Nevidíte, jak jsem nepostradatelný?! A odmítá vzít na vědomí, že někdy už skoro není...

Viola Praha - Jiřina Tejkalová: Sexuální životopis mé ženy. Dramatická koláž vycházející především z románu Josepha Hellera Portrét starého umělce. Režie Jiří Havelka, výtvarná spolupráce Hana Roubíčková.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám