Zatímco ale v Příbězích Zelenka vytvořil posmutněle groteskní svět lidí zalezlých v ulitách svých životních traumat a mindráků, v Tereminovi se nechal oslnit bizarností hrdinovy biografie i jeho vynálezu - prvního nekontaktního elektrofonického hudebního nástroje tereminvoxu - natolik, že vybraná fakta z Tereminova života pouze řadí v místy absurdním, místy ale nedramaticky vlekoucím se sledu, aniž by z nich dokázal vytěžit výrazný tvar a téma, pokud si za ně nedosadíme konstantní (a nepřekvapivou) přítomnost sovětské rozvědky za událostmi Tereminova života, na jejímž odhalení staví druhá polovina tříhodinové inscenace.

Na rozdíl od vděčně napsaných postav Příběhů nemají herci v Tereminovi tolik příležitosti k vytvoření přitažlivých lidských osudů. Jedinou výjimkou je titulní postava, kterou Ivan Trojan od počátku hraje s dráždivou zdrženlivostí, udržující diváky v napětí, co se z tohoto podivuhodně duchem nepřítomného tvora vlastně vyklube.

Trojanův odtažitý Teremin s pohledem upřeným kamsi do jiných světů, jehož ruce objímají křivky skleněné elektronky s větší něhou než ženy, jež procházejí v chaotickém propletenci jeho životem, vzbuzuje zároveň odpor i soucitnou něhu. Je stejně tak bezejmenným sovětským občanem semletým mašinérií politických zvratů, jako vyšinutým vynálezcem, homunkulem a obětí své technicky chladné mysli.

Tzv. fenomén druhého filmu, vypovídajícího o autorovi víc než zdařilá prvotina, lze vztáhnout i na Zelenkův druhý divadelní opus, který rozhodně nepřesáhl kvality Příběhů obyčejného šílenství. Diváci se zasmějí "zelenkovským" hláškám, zamrazí je při vědomí absurdit 20. století, jež Tereminův život vděčně odráží, a pobaví se kvílením autentických tereminvoxů. Ale hvězdnou dráhu Příběhů Teremin pravděpodobně sdílet nebude.

Petr Zelenka: Teremin

Režie Petr Zelenka, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Renata Weidlichová, hudba Karel Holas,dramaturgie Klára Lidová, světová premiéra 17. 11. 2005, psáno z první veřejné reprízy 7. 12. 2005.