Hlavní obsah

Spisovatel Jiří Hájíček vydal vynikající venkovský román

Právo, Radim Kopáč

Prozaik Jiří Hájíček (1967) se po loňském povídkovém souboru Dřevěný nůž vrací v novince Selský baroko k žánru románu. Typus jeho literárního hrdiny však zůstává stejný, blízký postavám z knih v poslední době ceněného Jana Balabána: muž kolem čtyřicítky jménem Pavel, kterému život utíká mezi prsty, outsider bez rodiny, bez přátel. Je to smutný, bezradný a nesmělý člověk upnutý ke svojí práci - v tomto případě genealogii.

Článek

Časem knihy je přítomnost a místem krajina jižních Čech, především její venkov s některými selskými staveními skutečně ještě z časů baroka.

V třeboňském archivu, kde je hrdina zaměstnaný, jednoho ospalého letního odpoledne náhodně ožije příběh, který se odehrál v první polovině 50. let minulého století, v čase násilné kolektivizace, brutálního tažení nového režimu proti kulakům. Jde o příběh durychovsky chudé a krásné dívky Rozálie Zandlové, která - jak Hájíček postupně rozkrývá z kronik a hovorů s dobovými pamětníky - byla svého času nejen vesnickou femme fatale, ale i udavačkou, kvůli níž několik sedláků skončilo ve vězení. Ponorná říčka se po půl století vylije znovu na povrch a splete dohromady osudy Pavla a Daniely, atraktivní blondýny, z níž se nečekaně vyklube hybatelka celé historie.

Hájíčkův styl je v dobrém slova smyslu obyčejný - sympaticky skromný, klidný, tichý, vlastně příkladně antibarokní. Autor se soustředí na hlavní, především v dialozích rozvíjenou dějovou linii, kterou odlehčuje lyrickými popisy kraje nebo studiem vnitřního světa jednotlivých postav.

Dokáže být citlivý, aniž by sklouzl k patosu, stejně jako evokativní bez halasu a exprese. K otázce viny a trestu, tedy k ústřednímu tématu knihy, se nevyjadřuje jednoznačně: Rozálie se v závěru příběhu vyjevuje bezmála jako světice, zatímco zpočátku tápající Daniela se proměňuje v ženu, která "sakra ví, co chce".

Podobných napětí a protikladných dvojic je ostatně v Selským baroku vícero: laptop coby symbol moderní doby, přístroj s dokonalou pamětí, a proti němu selektivní paměť člověka. Vesnice, kde si všichni vidí do talíře, versus naprosto anonymní hlavní město, v němž se příběh uzavírá. I trochu malátný a pomalý rozjezd děje postupně graduje v sugestivní finále, které rozhodně není happy-endem, nýbrž otvírá před Pavlem jenom další nejistotou a prázdnotu.

Selský baroko Jiřího Hájíčka je přes veškerou neambicióznost obdivuhodně intenzivním textem - dá se mu v každé chvíli věřit. A dá se o něm říct, že je to jeden z nejlepších počinů původní české literatury roku 2005.

Jiří Hájíček: Selský baroko

Host, 178 stran

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám