Článek
Proč jste zvolil takový odstup sám od sebe?
Oba moje ,memoáromány' - Z deníku kontrarevolucionáře a Kde je zakopán pes - byly vyprávěny v první osobě. Když jsem tak psal i tuhle knihu už třetí rok a líbila se mi čím dál míň, pochopil jsem, že si musím vytvořit sám od sebe kritický odstup. Jakmile se z mého já stal chcípáček, synek, evangelík, Dismaňák, Fučíkovec, poeta, četař a tak dál, viděl jsem ho daleko ostřeji.
Osobností, která hodně ovlivnila váš život, byl Vladimír Petře, kaplan chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Byl umučený nacisty za pomoc atentátníkům na Heydricha v čtyřiatřiceti letech. Čím na vás zapůsobil a změnilo se něco v průběhu času?
Změnil se zásadně můj vztah k Němcům. Klíčová věta onoho nemstivého filozofa těsně před jeho zatčením zněla: "Až potkám po válce na chodníku Němce, řeknu mu - Vyhni se, Němče, nevidíš, že jde člověk?" Dík západním spojencům, kteří dali poraženým spolu s Marshallovým plánem obnovy i demokracii, mají teď Němci ve svých dějinách rozhodně lepší pořádek než my. A přitom ani nechtějí, aby jim někdo uhýbal.
Přiznáváte, že jste až při psaní knihy po desetiletích znovu otevřel svoje starší práce, např. první sbírku Verše a písně z roku 1952. Uvědomil jste si cosi jiného, než v době, kdy jste se pokusil ke své "stalinistické" a "komunistické" minulosti vyslovit v knize Z deníku kontrarevolucionáře?
Čím větší odstup, čím hlubší poznání života a světa, tím je ta rétorika nesnesitelnější. Ale mýlil by se, kdo by ji považoval za mrtvou, ten způsob myšlení se jen převlékl. Dnes se projevuje jak v heslech pravých i levých militantů, tak - jiným způsobem, ale s podobně zhoubnými účinky - v ohlupování lidí, jak to právě masově provádějí soukromé televize.
V knize mj. citujete úsudek Pavla Kosatíka, autora monografie Kohout, který právě o Deníku napsal: "Kohout nemá v úmyslu přehodnotit svou minulost, naopak v ní chtěl vidět logiku, která ho dovedla až k roku 1968." Proč myslíte, že považuje vaše sebepoznání a sebekritiku za nedostatečnou?
Snad je to nedorozumění. Člověk, kterému dojde jeho omyl, v něm může setrvat, anebo se pokusit o nápravu. V druhém přístupu vidím logiku života části své generace s podobným životopisem, jako je můj.
Myslíte, že existuje dostatečná omluva pro lidi, kterým politická zvůle zničila životy?
Žádná omluva nemůže podobné křivdy odčinit. Ale může dát obětem pocit, že byla pochopena. Tak nějak snad funguje pokání a rozhřešení? Zásadně záleží ovšem na povaze každého člověka, chce-li s pocitem viny či křivdy žít trvale, anebo je překonat jinými hodnotami.
K vašim nejlepším dramatickým pracím patří adaptace Haškova Švejka i Válka s mloky Karla Čapka. Objel jste s nimi snad celý svět. Proč si myslíte, že měly právě tyto adaptace tak velký ohlas a existovaly rozdíly při jejich vnímání v různých zemích?
Můj Švejk patřil své době, byl plodem úrodných, nadějných i tragických let šedesátých, a tak prošel, později po boku Augusta Augusta i Německem a dalšími zeměmi Evropy. Svou verzi Války s mloky jsem naposled uviděl v roce 1989 v norském Stavangeru, kde ve skvělé inscenaci týmu Národního divadla v Oslo fungovala jako kdysi v Praze. Pak byla i u nás ochrana autorských práv prodloužena na 70 let a rozhádaní dědicové uvádění nepovolují. Těším se, že mi někdo navrhne, abych pro rok 2008 svou adaptaci aktualizoval...
V té souvislosti mě potěšila čerstvá zpráva, že teprve letos byl v Divadle na Vinohradech po skoro čtyřiceti letech překonán rekord Mloků: 208 repríz, a to za necelé tři roky.
Kdy se čtenáři mohou těšit na druhý díl vaší nové knihy?
Byl už v podstatě napsán, ale "odsekl" jsem jej, když jsem poznal, že máloco může dramatičností překonat čas protektorátu, totality a normalizace. Rozhodl jsem se proto skončit násilným vynesením do exilu a dát pokračování novou podobu určovanou konflikty, jaké přinesl život v cizině, a pak i návrat domů. Pokud si první díl najde dost svých čtenářů, kteří budou o další stát, vyjde přesně v termínu uvedeném v knize: "někdy později".