Přidala také inspirace z posledních let, zejména z alba Home (2003), které se dotýká jazzu a latinsko-americké, zejména kubánské hudby. Diváci, které lze považovat za hudební fajnšmekry s jasným vědomím, na jaký koncert přibyli, si úterní večer užívali plnými doušky. Přijali intimní začátek, při kterém se kapela i doprovodné dvanáctičlenné smyčcové těleso situovaly do swingové éry a více než na energii sázely na mistrovské hudební podání.

Atmosféru umocňovala černobílá projekce po obou stranách pódia, Hucknall jako by přišel z dob Franka Sinatry a jeho mafiánských intrik. Mikrofon držel skoro u pupku, ale silným hlasem dění na pódiu ovládal. Do projekce brzy přibyla kolorovaná modrá, nálada se dotkla jazzu (ten styl kapelu bavil snad ze všech nejvíce) a po aranžérsky vyšperkovaných skladbách z celé kariéry formace od poloviny osmdesátých let klouzala směrem ke gradujícímu finále koncertu, při němž už v sále tančila i ochranka.

Smyčcové těleso ve chvílích neaktivity opouštělo pódium, zato Simply Red z Hucknallem nabírali energii po dlaních a masívním soundem, pod který se podepsal každý z dokonalých muzikantů, něžně masírovali oddané diváky.

V tu chvíli už byl zpěvák v jedné linii s instrumentalisty a obě černooké vokalistky udělaly práce, kterou ve studiích odváději najaté sbory. Simply Red vystoupili s nadhledem, opřeni o své zkušenosti. Nabídli přesně ten typ koncertu, od kterého posluchač čeká málo, nicméně dostane toho na pár dnů dopředu. Další potvrzení síly osmdesátých let, období, do kterého spadá největší díl popularity Simply Red.