I ve Švolíkových snímcích, shrnutých v anglicko-slovensko-české knize Cesta do středu, bezpečně čteme prvky, které "slovenskou novou vlnu" definují: živost a dějovost záběrů, komiku, fantazijní rozlet a erotický náboj.

Jestliže Stano se postupem let od tohoto východiska dobral cizelované, poněkud chladné adorace křivek a prvků nahého ženského těla, a jestliže dílo zapomenutého, předčasně zesnulého Pavlíka charakterizuje nerovnost a neustálý experiment - potom Švolíkova tvorba leží někde mezi těmito dvěma břehy.

Černobílé fotografie Mira Švolíka jsou zásadně aranžované, a to do té míry, že připomínají obrazy - ostatně s výtvarnými předlohami Schieleho, Modiglianiho, Chagalla a dalších autor rovněž pracuje: Lidská těla, ale také jejich části, ruce, nohy, hlavy, pohlavní orgány, fotograf skládá do kompozic, které jednou snímá shora, z "ptačího" nadhledu, jindy snímkům dominuje negativ, případně rozostřená plocha, do níž se zařezává konkrétní prvek.

V práci s tělem je však Švolík lyričtější, vzletnější a mnohdy také vynalézavější než Stano, dokáže přirozeně oscilovat mezi surreálnou analogií a secesním ornamentem. Jeho experimentování s médiem však - naštěstí - má své hranice, nikdy se nepřehoupne do zběsilosti, která pohltila Jana Pavlíka.

Problémem pečlivě vytištěné a koncipované Švolíkovy knihy jsou však průvodní texty, v tiráži nepochopitelně vydávané za eseje: V deseti řádcích, kterými do knihy přispěla Anna Fárová, se střídají povrchní soudy s naprosto mimoběžnými srovnáními - Švolík prý svými kompozicemi upomíná na Arcimbolda (pokud na někoho, tak na Brassaův cyklus Graffiti nebo na vtip Reného Magritta).

Eva Slámová se v knížce prezentuje beletrizovaným textem na téma a zbývající dva autoři - Vladimír Beskid a Lucia Lendelová - komentují buď konkrétní výstavu, anebo konkrétní fotografův cyklus. To je bohužel na knihu, která je první Švolíkovou velkou monografií, retrospektivou dvacetiletí 1984-2004, žalostně málo.

Miro Švolík: Cesta do středu, 1984-2004

Argo, Praha, 168 stran