Nicholson se v ní vrací k manželství svých rodičů a v postavě jejich třicetiletého syna i k sobě samému. Dva lidé před šedesátkou, vysokoškolští profesoři Edward a Alice procházejí manželskou krizí, která vyústí v odchod Edwarda k nové partnerce - tedy nic tak zvláštního.

Nicholson toto téma ovšem řeší s psychologickou důkladností, zkoumá proměnu vztahu dvou inteligentních bytostí, jež po třiceti letech vzájemného srůstu nenacházejí společnou řeč. Hra je psána vytříbeným jazykem s mnoha citacemi anglické poezie, jejíž antologii Alice připravuje a v jejímž světě se pohybuje s daleko větší jistotou než v mantinelech své rodiny.

Název hry (The Retreat from Moscow) odkazuje k ústupu Napoleonových vojáků od Moskvy, kdy smrt v mrazivých závějích byla vysvobozením z mnohem horších útrap. Paralela mezi touto, v úvodu hry citovanou historkou, a vychládajícím vztahem je nabíledni.

Až potud se zdá vše v pořádku. Inscenace v režii Michala Dočekala ale spíše odhaluje slabiny Nicholsonovy hry než kvality, v programu proklamované překladatelem Janem Hančilem - tragiku neřešitelného soužití i poetické kvality jazyka. Realistický přístup k textu, podpořený scénografií (funkční trouba, v níž Alice peče koláče, lednička atd.) i zvukovým plánem (podkresy pouličního či hospodského ruchu atd.), ale především k prostoru Divadla Kolowrat místy naddimenzovanými hereckými prostředky rozevírá nůžky mezi věrohodností konkrétních situací a obecnějším přesahem tématu manželské krize.

Jednoduše řečeno - divák si klade otázku, jak mohl decentní a submisivní Edward s tak extatickou a dominantní ženou vydržet celá tři desetiletí, stejně jako zapochybuje nad tím, zda skutečnost, že třicetiletý mladý muž žije sám, je sama o sobě tak tragická.

Poetičnost Nicholsonova textu přerůstá zvolna, ale neúprosně v nudný sentiment a patos, a ochabování divácké pozornosti takřka tříhodinové inscenace (téma i jeho realizace by bohatě vystačila s polovičním rozměrem) nemohou zachránit ani herecké výkony zkušených protagonistů, z nichž Edward Františka Němce je přijatelnější a výrazově plastičtější než Alice Ivy Janžurové, k níž divák pociťuje velmi rozporuplné pocity, z nichž nejmírnější je soucit. Saša Rašilov vytváří Jamieho jako nechtěný nárazník mezi ataky obou rodičů, který se zachvívá přijímanými údery více než rezonancí vlastních, v textu naznačených problémů.

Inscenaci Na ústupu přijmou snadněji ti, kdo najdou v manželských kontrapunktech Nicholsonových hrdinů ozvy vlastních problémů, ostatním bude připadat až příliš přepjatá. Řadím se ke druhé skupině, ale příznivé přijetí premiéry dává hře i inscenaci naději na vstřícnější publikum.

William Nicholson: Na ústupu

Překlad Jan Hančil, režie Michal Dočekal, scéna a kostýmy Rebekka A. Ingimundardóttir, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková. Česká premiéra 24.11. 2005 v Divadle Kolowrat.