Před jedenácti lety byli Bídníci ve vaší režii zjevením v muzikálové pustotě, dnes jsou diváci muzikály pomalu přesyceni. Nebojíte se, že se to odrazí v návštěvnosti?

To je spíš otázka pro producenta, já tentokrát nenesu na hřbetě riziko finančního neúspěchu, jsem pouze režisérem Bídníků. V jejich případě se ale poklesu zájmu neobávám, Bídníci jsou pro diváka sázkou na jistotu.

Z čeho to plyne?

Patří do absolutní špičky světového muzikálu. Od své premiéry v roce 1985 se v Londýně stále hrají a pořád je o ně zájem, přestože se West Endem přehnala řada kvalitních titulů a inscenací. Nevidím důvod, proč by se české obecenstvo mělo chovat jinak než londýnské. Jiná věc je, že muzikálová inflace na domácím trhu nabízí příliš mnoho nekvalitních titulů za stejně vysoké ceny jako u špičkových produkcí. Do tohoto žánru bohužel vstoupilo mnoho lidí, kteří nemají o divadle ani ponětí a chybí jim vůle, nebo schopnosti se aspoň za pochodu něco naučit. Nemají v sobě touhu vytvořit výborné představení, chtějí jenom co nejrychleji vydělat co nejvíc peněz. Muzikálový obchod v sobě vždycky nese extrémní riziko, ale když se do představení navíc ještě vloží málo invence, řemesla a finančních prostředků, výsledek je prakticky zaručen - diváci odcházejí zklamaní a další návštěvu muzikálu si rozmyslí. Jerzy Lec kdysi moudře řekl: "Ten, kdo nemá s uměním nic společného - nesmí mít s uměním nic společného!"

Českých Bídníků se něco takového netýká?

Naštěstí ne. Jejich kvalita je hlídaná licencí největšího světového producenta - společností Cameron Macintosh. Museli jsme jí předložit návrhy dekorací i kostýmů, přes kanál La Manche putují téměř denně ke schválení nahrávky postupně vybíraných interpretů z konkursů, s jejich zástupcem jsme detailně probrali režijní řešení každé situace a hotovou inscenaci nám ještě přijedou definitivně schválit.

Není tento "hlídací" přístup pro režiséra vlastně ponižující?

Je a není. Spousta těch nejlepších lidí ve své branži investuje do vaší produkce hezkých pár měsíců svého života. A nejde jim jenom o to mít práci a výdělek, pro většinu z nich je to bez nadsázky realizace jejich životního snu. K tomu si připočtěte obrovské množství vynaložené práce, prvotřídních materiálů a technologií, finančních prostředků... Režírovat muzikál prostě znamená zodpovědnost za raketoplán, ne za povětroně. To platí ať na vás někdo dohlíží, nebo ne. Majitelé práv na Les Misérables nechtějí nic jiného, než bránit své dílo před nekvalitní produkcí, aby diváci v Praze, New Yorku i Singapuru viděli stejně špičkovou inscenaci jako v Londýně. Licence praví, že pražská inscenace musí splňovat požadavky, kladené na londýnskou "first class production" a já vám garantuji, že čeští Bídníci takovou produkcí budou.

Kromě muzikálu se věnujete trvale i činohře. Není jedním z důvodů téhle věrnosti právě fakt, že režie je v tomto oboru svobodnější?

Největším z důvodů asi je, že jsem činoherní režisér a činohra mě baví. Ale je pravda, že při práci na činoherním představení se hledá pravda v intimnějším vztahu s hercem, člověk se tak o životě víc dozví, a jaksi mimochodem je to i klidnější práce, protože vám nekrade tolik času divadelní technologie jako v muzikálu.

I když jste takzvaně "na volné noze", k některým souborům - Divadlu na Vinohradech, Hudebnímu divadlu v Karlíně či do Pardubic - se pravidelně vracíte. Proč?

Ono se to tak prostě děje a je to hrozně fajn, protože je mi v těch divadlech dobře. Divadlo na Vinohradech je srdeční záležitost, jejíž příčiny nezkoumám... je v tom krásná budova, do které jsem se dlouho styděl chodit vrátnicí, vzpomínky na inscenace, které jsem tu viděl a které zásadně formovaly moje divadelnické vidění, jsou to herecké a lidské osobnosti, se kterými je mi potěšením i ctí pobývat na jevišti i v rekvizitárně - prostě všechno dohromady. V Pardubicích jsem prožil rozhodující část svého mládí, na ulici i v divadle, tak mám stejnou radost, když můžu čas od času pozdravit své staré divadelní kamarády, jako při setkávání s herci, z nichž řadu znám jako své vzory z mládí a řadu obdivuji pro jejich talent a energii, s jakou tvoří jednu krásnou postavu za druhou v tom gigantickém nasazení, které jim denně ordinuje jejich ředitel a provoz. V tomhle divadle máte stejný pocit jako v dobré soukromé produkci - musí se pracovat hodně, talentovaně, odvážně a chytře, aby člověk mohl mít radost, že je u divadla. A pak je tu Karlín, ke kterému patřím už strašně dlouhou dobu... to je manželství, které snad ani nejde zrušit.

Nový ředitel Hudebního divadla v Karlíně Egon Kulhánek vám nabídl funkci šéfa uměleckého souboru. Přijal jste jeho nabídku?

Ne. V řadě názorů se s Egonem Kulhánkem shoduji, mám chuť kdykoli s čímkoli novému vedení pomáhat, mám chuť s jeho souborem dělat nové inscenace, ale už jsem se asi touze něčemu šéfovat hodně vzdálil. Mě víc baví mít partnery než podřízené a nadřízené.

Co vás čeká jako režiséra po Bídnících?

Na vinohradské scéně bych měl režírovat nádhernou Grumbergovu hru Krejčovský salón, se kterou v Praze nedávno hostovalo Slovenské národní divadlo. Šesti nádherným dámám vinohradského souboru jsme pro radost a inspiraci pozvali jako hosta hvězdu bratislavské inscenace Mariána Labudu. Co chtít víc? V Pardubicích mě pak čeká Romeo a Julie s Julií mých snů a pokud vyjde na jaře titul, o kterém v této době intenzívně jednáme v Hudebním divadle Karlín, ...život je fajn.