Koncertovali všehovšudy osmkrát a to většinou na soukromých akcích, kde byli záhy vypískáni, případně jako host slavnějších Plastic People. Člen a hlavní postava Aktualu, výtvarník Milan Knížák o jednom takovém koncertu na stránkách faktograficky pečlivě uspořádané sbírky říká: "Někteří lidi od Plastiků a Honza Ságl, který to fotil, byli jediní, komu se líbilo naše vystoupení. Jinak se to nelíbilo nikomu, obecenstvo by nás nejraději zabilo."

Šokující přístup

Samotné koncerty i přístup k hudbě včetně textů musel tehdejší společnost šokovat. Vymykal se i těm nejdivočejším undergroundovým kapelám a teprve později bychom mohli najít styčné body s punkem a hlavně s industrialem. Aktual téměř nepoužíval klasické nástroje. Z pódia zato zněly vrtačky, sirény, zvony, pískající zesilovače, ozývaly se rány sekerou i zvuk motocyklu. A do toho Milan Knížák, případně i někdo další z členů kapely napůl zpíval napůl řval bizarní texty.

Šlo vesměs o různě se opakující krátká hesla, jež byla groteskní parodií na společenskou, uměleckou a hlavně politickou situaci té doby. Těžko je dnes z odstupu samostatně hodnotit. Jsou dokladem určitého, záměrně provokativního postoje s úmyslem maximálně šokovat. Dostatečně o tom vypovídají úvodní dvě (v knize obsažené) Knížákovy vzpomínkové statě z let 1972, resp. 1982 i obsáhlý rozhovor jednoho z editorů knihy Jaroslava Riedla s Milanem Knížákem připraveným právě pro tuto příležitost.

O textech a jejich smyslu a zaměření se v nich příliš nedozvíme. Zato se důkladně seznámíme s postoji Milana Knížáka, většinu silně přezíravými, nadutými, sebevědomými. Snad jen Johna Cage na začátku jeho kariéry uzná za svůj inspirační zdroj. A pak - překvapivě - písně Jaroslava Ježka, jež ho provázely dětstvím. O dobových literárních ani výtvarných vazbách se příliš nedozvíme, ačkoli i ty jsou pro Aktual důležité (ne-li důležitější než vlivy hudební).

Vazby na underground

Texty si tedy musí čtenář dešifrovat sám. Naštěstí každá píseň - a je jich něco přes padesát - je v knize doprovázena Knížákovými grafickými partiturami, z nichž lze odvodit její atmosféru, rytmus a hlavně charakter. Notový záznam je narušován kresbami, příkazy, poznámkami, různými znaky a škrábanci. Některé působí jako pouliční grafiti, jiné jako dětské kresby, naivní či primitivní umění.

V textech jde o typickou tvorbu z undergroundu. Styčné body bychom mohli nalézt s Frankem Zappou, Egonem Bondym, Vladimírem Majakovským, Bertoltem Brechtem, Ladislavem Klímou nebo třeba Georgem Büchnerem. Literárně jde ovšem spíš o nanejvýš pokleslé slovní hříčky využívající slogany a vulgarismy hospod, dobových šlágrů či politických agitek. To vše jsou vazby, s nimiž je tvorba Aktualu spřízněná.

Vizuální rozměr

Z dokumentárních fotografií, jež knihu provázejí, pak lze uvozovat na její podstatný výtvarný a divadelní rozměr. Sama existence Aktualu musela mít na své okolí silně osvobozující charakter. Dodnes je tato "z kleští konvencí očišťující" dimenze i jen z čtení samotných textů patrná. Jejich obhroublost, výsměšný postoj, často doprovázený groteskním šklebem, překračování tabu ve všech myslitelných rovinách nutí čtenáře se s obsahem i formou textů aktivně konfrontovat a možná s nimi (či proti nim) i vnitřně "bojovat". Zaujímat vlastní, nikým neformovaný postoj. V tom je jejich kvalita - strhávají masku okolnímu světu i samotnému čtenáři.

Problém je jedině v tom, že tyto postoje a texty musejí vždy zůstat v "undergroundu". Nelze s nimi vstupovat do ateliérů, školních kateder či politických salónů. Tvorba Milana Knížáka zkrátka patří na veřejné záchodky, na ulici či do industriálních zón. Tam se jí daří nejlépe.

Milan Knížák: Písně kapely Aktual, k vydání připravili Martin Machovec a Jaroslav Riedel, Maťa, 200 stran