V románu zároveň dokáže skvěle pojmenovat projev stádní degenerace vydávaný za "nový" kolektivismus. "Odmítáš myslet naším způsobem," vyčítá Martinovi jeho šéf řečený Kňour. A opravdu, Urbanův hrdina se odmítá "stellarizovat". Pomůže mu v tom vztah k tajemné Viktorii, Kňourově milence Tereze, nebo snad ke Kláře? V nerozhodnosti si Urban libuje.

Na závěr popisuje, jak dopadla každá z postav. Je možné, že si tak připravuje prostor k pokračování. Poselství katedrál ho inspiruje nadále.

Váš nový román Santiniho jazyk je inspirovaný osobností Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Čím je pro vás jeho architektura osobitější než díla jiných tvůrců?

Neřeknu to jako odborník. Pro mě je osobitá v tom, že je nezaměnitelná. Nějak divně špičatá tam, kde má být kulatá, a kulatá tam, kde by měla být hranatá. Je osobitá i obrovskou schopností variovat stavbu tak, aby dílo bylo harmonické a zároveň provokovalo a vybočovalo.

Má nezaměnitelný jazyk a přitom určitý řád, do kterého se jednak on sám vtěluje a jednak z něho vybočuje. To se mi na něm jako na umělci moc líbí. Chtěl bych umět psát tak, jak on stavěl kostely.

Čím vás zas a znovu oslovují gotické nebo barokní chrámy?

Asi svojí nadčasovostí. Mám rád velké a výrazné styly. Právě u Santiniho mě fascinuje, jak se spojuje nespojitelné, baroko s gotikou. Předtím jsem to nesnášel, ale Santini je výjimka. Je pro mě nejšťastnějším případem spojování nespojitelných stylů.

Kolikrát jste byl na "jeho" Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou, kde se podstatná část románu odehrává?

Dvakrát a pokaždé jsem měl smůlu, protože tam bylo lešení. Nikdy jsem tak na stropě Santiniho Nepomukův dřevěný jazyk neviděl. Znám ho jenom z fotografií. Řekli mi, že lešení zmizí do tří let, tak doufám, že se toho dožiju a prohlédnu si všechno na vlastní oči.

Procházel jste stejně jako váš hrdina i další Santiniho stavby u nás?

Procházel jsem se, když jsem se připravoval na knížku, cestami po venkově a to nejen v Čechách, ale i na Moravě. Byla to asi vůbec nejkrásnější část práce. Člověk mohl chodit po kostelech, inspirovat se úžasnými divadelními interiéry. Mohl vymýšlet, co využije. Samotné psaní je už vždycky horší, nepříjemné, ale cestovat po venkově byla krása.

Váš Martin Urmann se v románu rozhoduje mezi třemi ženami. A milování ho občas dost bolí. Myslíte si, že k lásce patří krev a souboje na život a na smrt?

Určitě ne. Alespoň ne k té skutečné, životní lásce. Ale krev patří k dobrému románu, k napínavému příběhu, k zábavní funkci románu, kterou každá kniha podle mého musí mít. Jenže příběh může být napínavý, krvavý, drsný, hororový, ale musí tam být ještě něco navíc, nějaká přidaná hodnota. Alespoň pro mě.

Miloš Urban: Santiniho jazyk

Argo, 392 stran