Že by se tedy člověk konečně dozvěděl z první ruky o vztahu s Joan Baezovou a jeho konci, o motocyklové nehodě, po níž se Dylan uzavřel, či o důvodech přechodu k důraznému rockovému doprovodu, nebo o jeho konverzi ke křesťanství? Ale kdepak. Právě tato témata Dylan opomíjí, i když o natáčení křesťansky laděného alba Oh Merci prozrazuje hodně detailů, nic však o úhlu pohledu.

Písničkář pečlivě vybírá, co zveřejní ze svého soukromí, které si nadále pečlivě hlídá. Ukazuje to i kniha, v níž prozrazuje, jak moc mu na konci šedesátých let vadil zájem médií i mladých lidí, kteří v něm viděli svého guru. Dylan se kvůli tomu stáhl, nade vše mu byla rodina a děti. Důrazně prozrazuje, že se nikdy nepovažoval za mluvčího generace, že byl jen písničkář. Že by tedy přece něco?

I když jsem čekal víc, Dylan toho nicméně v knize o sobě říká hodně. Prozrazuje, co všechno ho přivedlo k vlastní tvorbě, jak ho uchvátil folkový písničkář Woody Guthrie a proč posléze přestal hrát pouze jeho skladby. Vyznává se z lásky k lidové písni, ale současně přiznává, nakolik ho ovlivnili Brecht nebo Rimbaud a velcí američtí básníci 20. století jako Robert Frost a T. S. Eliott.

Přiznává, že ho fascinovaly zprávy se starých novin z druhé poloviny 19. století, dával jim přednost před aktuálními, současně však prozrazuje, proč napsal píseň o protiatomových krytech.

Kniha je jako kubistický portrét, každou chvíli ukazuje jinou plošku, výsledná podoba se však z ní sestavuje jen s obtížemi. Dylan stále protéká mezi prsty. Čím více toho o sobě prozrazuje, tím více je vidět, co všechno ještě o něm nevíme a možná ani vědět nebudeme. Není to sžíravý ironik hardcoru, naprosto otevřený Henry Rollins.

První díl Kronik ukazuje, že Dylan není žádný boží člověk. Cílevědomě šel za svou touhou hrát folk a uspět. Všude možně sháněl stařičké nahrávky písničkářů, které vyšly jen na standardních deskách, pouštěl si je dokola a opisoval si i texty, aby pochopil, jakou mají stavbu. Kroniky také ukazují šíři Dylanova záběru.

Nesetkával se jen s folkovými bardy, ale také s beatniky, kteří poslouchali moderní jazz (sám si dokonce zahrál s free jazzovým pianistou Cecilem Taylorem) a s avantgardními divadelníky z Living Theatre. Kniha tak přináší osobitý pohled na kulturní kvas newyorské scény počátku 60. let (občas však je jmen tolik, že by neškodil poznámkový aparát) a právě v tom nejvíce sedí jinak trochu matoucí název Kroniky, neboť vyprávění je podobně nelineární jako Dylanovy texty, plné odboček a zákrutů.

A tak se těším na další, třeba se zase dozvím více a uvědomím si, co všechno nebudu nikdy o Dylanovi vědět. Jen doufám, že překlad bude o trochu lepší. Jakoby se malinko zadrhával, zejména v pasážích věnovaných hudbě, ale těžko to bez originálu posoudit.

Málem jsem si říkal, že jsem až moc ponořen do žargonu nahrávacích studií, ale pak jsem našel jednu chybu, která mi ukázala, že jsem se nemýlil. Na straně 230 píše Dylan: Začal jsem objevovat celou šíři škály Woodyho písniček - balady, písně o vyprahlých mísách - a v tu chvíli jsem se zarazil, že by Guthrie znal Dědovu mísu, ale pak mi došlo, že asi má na mysli vyprahlé náhorní planiny, zvané mesa. No, třeba příště nebude takový spěch, aby kniha vyšla ke koncertu.

Bob Dylan: Kroniky

Díl první

Přeložil Jiří Popel

Argo 2005

276 stran, cena neuvedena